07/05/2026
Existuje zvláštní druh bolesti, který moderní člověk dobrovolně podstupuje. Není to bolest existenční nouze ani bolest fyzická, ale cosi subtilnějšího: pravidelně opakované emocionální ztroskotání, jež přichází v devadesáté minutě po špatně ubráněném rohu. Podpora fotbalového klubu totiž v sobě obsahuje cosi hluboce antického. Fanoušek se stává účastníkem tragédie, jejíž konec nemůže ovlivnit, a přesto se k ní každý týden vrací s téměř náboženskou oddaností.
Právě zde se nabízí paralela se stoickou filosofií. Už Epiktétos rozlišoval mezi věcmi, které jsou v naší moci, a těmi, které nikoliv. V naší moci jsou soudy, postoje a reakce; mimo ni pak výsledky utkání, zdravotní stav levého stopera nebo skutečnost, že vedení klubu podepíše útočníka, který naposledy skóroval ještě za vlády Angely Merkelové. Stoik tedy přijímá porážku se stejným klidem, s jakým přijímá déšť či příchod zimy. Nebo sestup.
Fotbalový fanoušek by v ideálním případě měl chápat, že identifikace s klubem je pouze externí vazbou, nikoliv podstatou jeho bytí. Pokud jeho tým prohraje, nesmí to narušit jeho vnitřní harmonii. Jak by řekl Marcus Aurelius: „Trpíme častěji ve své představivosti než ve skutečnosti.“ A skutečně — prohraný zápas objektivně nemění kvalitu lidského života. Neovlivňuje délku dne, gravitaci ani cenu rohlíků. Rozumný člověk tedy přijme neúspěch s důstojností, odstupem a vědomím, že osud nelze kontrolovat.
To všechno zní velmi přesvědčivě přibližně do chvíle, než váš tým inkasuje gól v nastavení po autovém vhazování, které vůbec nemělo být. V ten moment se celé dědictví antické moudrosti začíná rozpadat rychleji než obrana ve druhé bundeslize. Náhle člověk nezvažuje hranice vlastního vlivu, ale spíše to, zda by trenér neměl být deportován do malé horské vesnice bez internetového připojení. Stoická zdrženlivost ustupuje detailnímu rozboru rozhodčího, fyzioterapeutů, sportovního ředitele i morální integrity pravého beka.
A tehdy si člověk uvědomí zásadní paradox: stoicismus je bezpochyby nádherná filosofie, ovšem její autoři zjevně nikdy nemuseli sledovat svůj klub v boji o záchranu. Protože kdyby Seneca někdy viděl mužstvo zahodit tři stoprocentní šance a následně inkasovat po tečované střele z třiceti metrů, nejspíš by místo traktátu o klidu duše napsal velmi dlouhý a velmi vulgární dopis vedení klubu.