Soustředění Tatry 2014 - "No Bear" Survival

01/11/2014

Z tatranských análů – den poslední.
V osm ráno na dveře
Cipís třikrát zabušil,
že tím Dádu nasere,
ani trochu netušil.
„Vstávej Dádo vesele,
vypadni z tý postele.“
Hory zařval jako kráva,
vůbec nechtělo se vstávat.
Po snídani s Forbíkem,
na Pleso se jede,
jenom Dádu s Horákem,
postel znovu svede.

Při běhání úseků,
Cipís začal litovat,
co se všechno v člověku,
může skrytě uschovat.
Půlky pevně sevřené,
smutný výraz v obličeji,
odběhal to né že ne,
však zítra už prý zelí nejí.
Potom Kája dluhy splatil,
deset minut po sjezdovce,
za to, že mu Adam zhatil,
úspěchy při seznamce.
Zuzka rychlé nohy má,
všem to krásně předvádí,
předběhla i Adama,
Vencu s Tomem odradí.

Dáda oběd předpověděl,
buchty byly na stole,
hubu celou od povidel,
nacpával se vesele.
Po jídle pak všichni zase,
v posteli se válejí,
rochní se tam jak to prase,
na trénink už nechtějí.

Odpoledne hry jsou v plánu,
nikdo tomu nevěří,
ihned všichni plni elánu,
zbytky sil si prověří.
Na začátek frisbee dáme,
za světla a za tepla,
modřiny z něj všichni máme
přijde ještě odveta.
Pak přes pavoučí síť,
všichni prolézt mají,
zpevnit břicho taky řiť,
práci si s tím dají.
Kuba ten však statečně,
našel nový styl,
vyřešil to výtečně,
vrhnul se skrz po hlavě, jako kdyby pil.
Kolem větve obíhat,
všichni jsme pak musili,
skoro vazy přetrhat,
smíchy jsme se dusili.
Tomáš neměl žádnou dřinu,
rovný krok udržel,
díky jeho aspirinu,
balancovat nemusel.
Při poslední soutěži,
cílem bylo provaz ukrást,
Kuba stále ještě svěží,
nenechal se nikým zmást.
Za Cipísem vystřelil,
když mu provaz vyfoukl,
mantinel ho překvapil,
a pěkně si natloukl.

Tma už padla, zima je,
v lese bručí medvěd,
Dáda na hrdinu si nehraje,
nemá s sebou ostrý předmět.
Cipís ten den podruhé,
půlky má za stažené,
nohy střídá zběsile,
křičí „Uhni z cesty ty vole.“

Véča dobrá,
Šáriš hřeje,
to se půjde do postele.
Ještě než však usneme,
pár rýmů sem písneme.
Jde to ztuha, žádná sranda,
když to píše trotlů banda.

Zítra je den návratu,
jak s dopravou nevíme,
vedem proto debatu,
odpověď je ve víně.
Paní Jana na drátě,
potřetí jí voláme,
vysvětlujem razantně,
že na šestou do P….opradu to prostě nedáme.
Forbík chce jít za ženou,
Dáda tady prdí,
Hory s tváří blaženou,
prý to voní, tvrdí.
Dobrou noc.

31/10/2014

31/10/2014

Z tatranských análů – den šestý.
Předzvěstí dnešní náročného dne bylo Forbíkovo vtrhnutí do pokoje s motivačními slovy: „Vstávejte zkuvenci, už je ráno.“ Někomu může už připadat stereotypní snídaně ve formě třiceti rohlíků, žlutého něčeho s příchutí másla a čaje od Babičky Růženky, opak je ale pravdou. Ještě, než se s Dádou vyhrabeme z pokoje, je už půlka dávno sežrána nenasytnými bestiemi v čele s Adamem. Cipís s Kájou si dnes nastavili budíček o hodinu a půl dříve, kdyby se náhodou konal ranní klusík. Přes hodinu a půl nedočkavě přecházeli po chodbě, abychom jim neproklouzli a za trest za zpoždění nepřidali kliky navrch a celou snídani absolvovali v elasťákách a běžeckých botách. Dnešek byl prvním dnem, kdy nás nevítal do nového dne slunce, ale naopak mlha a zataženo. Nám to ale nevadilo, neboť jsme se chystali na výstup mnohem výš, než ležely bílé mraky. Díky spořivým jedincům naší skupiny jsme si výstup na Kriváň okořenili výstupem na Štrbské pleso rovnou od našeho penzionu. Čekalo nás více než 1400m převýšení a trasa určitě přes 20 km. Po výstupu k nádražní budově se již mnozí koupali ve svém potu. Svérázně to vyřešil Dáda, který ze sebe ve vestibulu nádraží shodil téměř vše a jen v negližé se ptal místní manažerky hygienických zařízení, zda-li může použít sušák v umývárně k vysušení zapocených vlasů. První fázi výstupu nevydržel Forbík a na Štrbském plese nám oznámil, že nadále ve výstupu nebude pokračovat. K tomuto zoufalému činu přizval i některé slabší články skupiny a ti ho doprovodili již tradičně na Popradské pleso. Sedm statečných vyrazilo vstříc vrcholu Kriváně. První část cesty vedla k Jámskému plesu. Zpestřením této cesty byla kolem pobíhající skupina Rychlých holek v upnutých elasťákách v čele s Denisou Rosolovou, která svým hlubokým předklonem po doběhnutém úseku odsunula i panoramatický pohled z vrcholu Kriváně až na druhé místo zážitků dne. Rozcestník na Jámském plese sliboval tři a třičtvrtě hodinový výstup na vrchol. Tento údaj však byl chybně interpretován horským vůdcem Cipísem a jeho osobním šerpou Karlem, kteří ho pochopili jako výzvu toho, že to lze stihnout za polovinu času a podle toho nastavili tempo prvních deseti minut, než jsme Dádu ztratili z dohledu. Dáda – zadýchaný kardiak, si pro úspěšné zdolání vrcholu zvolil své vlastní tempo a skupinu doháněl vždy v době svačiny. Cipís byl vystřídán ve vedení až ve chvíli, kdy se Horymu zdálo nudné vystupovat po vyznačených trasách a zvolil proto trasu dle vlastního uvážení. Stezka stylu „Drž se čeho můžeš“ a „Při pádu neznáš bratra“ byla oříškem hlavně po Karla. Ten při pokusu o rychlejší výstup přesunul nechtěně batoh s veškerými cennostmi ze svých zad do přilehlé propasti. Hory, jakožto statečný vůdce, se vydal zachránit batoh o sto metrů níže. Načež Dáda, který si myslel, že se Hory vrací pro něj, aby ho resuscitoval, křičel z vedlejší stezky, že našel poslední zbytky sil a proto není třeba lékařského zásahu. Pád batohu zřejmě Káju vystresoval natolik, že odmítl dále pokračovat ve výstupu na vrchol a přilepil se na nejbližší skálu. Po psychoterapeutickém zásahu („Jestli nepůjdeš dál, tak tě tam shodím sám“) a motivačních proslovech („Jestli to nedáš, tak jsi srab“) nakonec Kája souhlasil a velmi opatrně pokračoval dál s neustálými dotazy na směr cesty („Nahoru.“). Nakonec se zastavil deset metrů od vrcholu s tím, že on se cítí být úplně nejvýš. Svačina, hromadné foto a zase zpátky. Ani cesta zpátky však pro Káju nebyla radostným zážitkem. Nedbaje na evoluci, která mu nadělila bipedickou chůzi (po dvou), přeleštil svým permanentním vertikálním úsměvem půlku vrcholu Kriváně, přičemž se opíral o všechny své končetiny a s vystrašeným výrazem hleděl do údolí. S klesající nadmořskou výškou začalo růst i jeho sebevědomí a odvaha a v půlce cesty zpět už to bylo všechno „v pohodě“. K našemu zklamání zimní čas způsobil dřívější západ slunce, který nám ztížil zbývající sestup. Tma a zima nás donutila zrychlit krok a spěchat zpátky na Pleso. Přes veškerou snahu dostat se na nádraží včas… se nám to nepovedlo. K radosti spořivé části skupiny jsme i zpáteční cestu absolvovali na černo – ve tmě po svých. Při návratu na penzion jsem stihl vrátit Forbíkovi ranní probuzení a vtrhl jsem mu do pokoje ve svých „vyvoněných“ ponožkách. Možná proto se celou večeři mračil a nepromluvil ani slovo. Dáda oslavil výstup dvěma Šáriši a již teď se nemůže dočkat ranní záchodové gymnastiky.
PS. Dáda neulovil medvěda ani při tomto pokusu, nůž má však stále při sobě. Cipís s rudýma očima zahrabaný pod peřinou nepřiznává únavu.

30/10/2014

Z tatranských análů – den čtvrtý a pátý.
Ti, kdož včera nedočkavě aktualizovali stránky s nadějí, že se dozví aktuální informace o uplynulých událostech z Tater, si zaslouží omluvu. Technické problémy, které způsobil Dádovo notebook, smazaly téměř dopsaný text a Hory se vztekle odvrátil od obrazovky zpět k interně. Tak tedy…
Bylo nebylo, za devatero řekami a devatero Horyho botami, byl penzion Štrba, kde každé ráno někdo z denní služby dostane vynadáno za to, že probouzí trenéry. Včera to odskákal Venca, který nás probudil o něco dříve, avšak jak se později u některých ukázalo, právě včas, neboť Šariš si žije vlastním životem a nedbá na to, zda-li člověk spí či bdí. Někteří budíček okázale ignorovali, takže třeba Tomáše jsme viděli až těsně před dopolední tréninkovou fází. Dopoledne byl v plánu docela výživný kruháček. Dáda byl od rána tak motivován, že přepálil už zahajovací rozklus a než se dostal na místo určení, tedy plácek po zubačku, vypadal značně nezdravě. V průběhu prvních sérii tréninku však jakoby našel své již dávno ztracené a zapomenuté aktivní já a finální série zdárně dokončil s nejsilnější skupinou a to dokonce i bez nutnosti ventilační podpory. Nejobtížnějším cvikem kruháčku se stalo posilování břicha na větvi stromu, která dlouho odolávala Zuzce a jejímu snažení se o její dosažení. Po kruháčku bylo v plánu frisbee jako odměna za tvrdou práci. Nejzajímavějším momentem byl zcela jistě velký třesk vycházející ze vzdušné srážky Horyho a jeho bratra, po němž následovala dlouhá resuscitace a rovnání žeber lehčího z dvojice. Talíř však nakonec zachytil opodál stojící Kuba a ve smyslu fair play stihl zahrát tři body pro svůj tým. Na odpolední fázi bylo naplánováno zdolávání schodů skokanského můstku na Štrbském Plese. Velký počet schodů okomentoval rozsáhle a s úsměvem na tváři Kuba slovy: „Super.“ Z dopolední fáze motivovaný Dáda překonal sám sebe a všechny předsudky a absolvoval i tuto část s nejsilnější skupinou, přičemž posledních několik schodů dokončil téměř vleže a s výkřikem, který vyhnal všechny medvědy z Tater a přilehlých vrcholků Himalájí. Při návratu na Pleso jsme byli informováni místním pracovníkem, že se plánuje odstřel kamenů, abychom přidali do kroku a při nejbližší příležitosti se schovali za stromy. Rána, jako když Dáda ráno musí.. jen ten rozptyl o něco menší. Vyklusat a zpátky na zubačku. Ještě předtím proměnili svěřenci vlakovou stanici na tělocvičnu a naprosto nezávisle na okolním dění realizovali potréninkový strečink mezi procházejícími turisty. Únava se sčítá a po večeři na nás všechny přišlo spaní. Na Cipíse dokonce takové, že se mě dnes ráno snažil přesvědčit, že šel spát už v půl jedenácté a to, že se s Kájou bavil do půlnoci, považoval za mluvení ze spaní.
Dnešního rána vstoupil do pokoje David se svým tradičně nasr….zlobeným výrazem s tím, že snídaně je na stole. Než jsme se ale s Dádou dostali do kuchyňky, tak snídaně byla všude jinde než na stole. Cipís se učil novou techniku mazání rohlíků máslem, a každé začátky jsou těžké. Svým tréninkem přidělal spousty práce denní službě. Je zajímavé, že i přes množství 30 rohlíků dochází k jejich mizení závratným tempem, přičemž nikdo nikdy nepozře víc než 2 rohlíky. I našemu inženýrovi to dalo poránu zabrat, aby se dobral validního výsledku. Ti, kteří snědli víc než je zdrávo, za to však tvrdě zaplatili při dopoledním tréninku. Úseky, na které jsme se všichni těšili, na nás čekali. Chuťovka ve formě posledních 50m výběhu do kopce byla s každým dalším úsekem víc a víc znát. Ke konci se už všichni těšili na vrchol dne, odpolední relax v bazénu v Popradu. Rychlý oběd a spěchat na vlak. Ve Štrbě začíná být zvykem na vlak čekat, takže jsme sice nepřekonali rekord z předminulého roku, ale i tak víc jak půl hodiny zamrzí, když se těšíte na vyhřátou vířivku. Hory byl v letošním roce neskutečně blízko k tomu, aby ukecal paní na pokladně ke skupinové slevě. Naneštěstí se do rozhovoru plného lichocení, rektálního alpinismu a cirkumanální akrobacie zapojila druhá prodavačka, kterou posléze někdo ze skupiny tituloval tak, že to není vhodné zmiňovat ani po desáté hodině, a ta zavelela, že žádné slevy nebudou. Jen co jsme vyměnili garderobu za značně skromnější, rozprchli se svěřenci po celém areálu ve snaze navázat mezinárodní styky s místními děvčaty. Nejblíže k tomu byl Adam, který sice na tobogán odešel v doprovodu Káji, Cipíse a čtyř místních štramand, ale o hodinu později se vrátil s novým kamarádem Andrejem. Nechybělo ani tradiční vylévání si přebytků testosteronu v bojích na život a na smrt, které se letos zvrhlo v řádné krveprolití. Nejprve prolil Horyho krev Dáda, který mu přeleštil úsměv kolenem, následně pak Venca pokoušel prorazit Horymu hruď nosem, avšak manévr „mezi kozy“ vykapával dalších deset minut na okraji bazénu. Kubovi se strachy spustila krev z nosu už dávno předtím ve vířivce. Lázeňským švihákem dne byl jmenován Tomáš, který, se slovy: „Tak ta mě uzdraví,“ směle vyrazil za dvěma usmívajícími se popraďandami. Hory s Dádou vyzkoušeli novou strategii plašení návštěvníků bazénu, kdy Horyho ležícího na hladině obličejem pod vodou transportoval k místním slečnám oddávajícím se relaxaci v teplé vodě, tělo následně zanechal na místě a o dvě a půl minuty si pro něj přišel zpět se slovy, že slečny kamarádovi očividně vyrazily dech a Horyho odtáhl na druhou stranu bazénu. Celoodpolední pobyt v bazénu vysál i ty poslední zbytky sil. Ty sice částečně obnovila vynikající večeře paní domácí, ale i tak je už nejvyšší čas jít spát a našetřit síly na zítřejší výstup na Kriváň.
PS. Dáda prolil první krev na medvědí oltář, snad se zítra zadaří. Cipís unaven, se slovy „Cajk“ na rtech usnul a není dále slyšet.

28/10/2014

28/10/2014

Z tatranských análů - den třetí.
Toho bohdá nebude, aby Cipís alespoň jeden den nic neprovedl. Tentokrát se blýskl hned ráno, když vtrhnul trenérům do pokoje s tím, že jim jde vrátit peníze, co zbyly na snídani a slovy, jestli je má vzbudit za půl hodiny když bude oficiální budíček. Pro někoho to ale bylo možná právě včas, neboť pocit ranní ospalosti vystřídal nepopsatelný pocit, který dovede vyvolat jen Šariš. Příprava na celodenní túru proběhla už u stolu, kdy se každý svěřenec snažil vytvořit zásoby na cestu a tak 25 rohlíků a zbývající housky ze včerejška zmizely takřka okamžitě. Tomáš, ze strachu z nadcházející procházky, vedené částečně po zamrzlém terénu, po řetězech a ve výšce 2400m n.m. radši moc nejedl a cestou na zubačku postupně ztrácel zdravou barvu. Slunce, teplo a dobrá nálada, k tomu pozadí tatranských panoramat a pozadí atletek pobíhajících kolem Plesa, nás provázely začátkem náročné túry, která vedla přes vodopád Skok, na Zadní Solisko a přes horská jezírka zase zpět. Hned v úvodní fázi se do čela dostal tradiční horský vůdce Cipís, tentokrát v doprovodu Karla a nasadil zběsilé tempo, které mínil vydržet až nahoru na horu. Naštěstí byl z vedení, po zkušenostech z předchozích let, svržen. O několik minut později byl na zadní pozice přesunut i Karel, protože jeho nohy dlouhé až na zem očividně nepotřebovaly příliš práce k tomu, aby se nám velmi rychle vzdaloval. Túra byla až k vodopádu Skok spíš takovou procházkou pro seniory, proto jsme na Forbíka čekali jen několikrát. Trasa od vodopádu Skok byla zajímavější, co se týče stoupání. Hned první kontakt s řetězy a holou skálou měl být zkouškou psychické odolnosti pro Kubu s Tomem. Kuba se na řetězy tvářil hrdině a stejně, jako zbytek cesty, ji absolvoval s rukama v kapsách. Tomáš se na nadcházející adrenalinové zážitky připravil farmakologicky a z jeho výrazu bylo poznat, že má výšku i případný pád celkem na háku a s výrazem opilého kovboje pokračoval vstříc zasněženému vrcholu Soliska. Cesta byla dlouhá a někteří si ji krátili odbornou debatou o termodynamických zákonech zamrzajícího jezera, kdy pro její účastníky bylo šokujícím zjištěním, že nejsilnější led, když zamrzá jezero, je opravdu na jezeře. Konečně jsme doputovali k nejoblíbenější části trasy, tedy k přechodu z jedné strany kopce na druhou. Někteří ji zvládli bravurně, jiní s dopomocí. Hory s Dádou se pasovali do role ochránců dětí v horách a postupně transportovali přes přechod rodinku se třemi dětmi kdy ani násobek jejich věku nedosahoval věku Forbíka. Ten byl pasován do role kmeta poté, co zbytek cesty dolů odkulhal s bolavým kolenem, kam se mu pravděpodobně uložila přebytečná léta. Ještě před sestupem na Pleso proběhla krátká občerstvovací přestávka na Chatě pod Soliskom, kde jsme ochutnali místní specialitu ve formě 12 stupňové Plzničky a pak hurá na zubačku. Ještě před večeři byla připravena nová saunička v penzionu, kde jsme se pořádně zapotili... nejprve při spouštění a o čtyřicet minut později i kvůli teplotě. Večeře od paní domácí byla opět výborná a dnes dokonce i s přídavkem. Zřejmě jí obměkčily Dádovo propadlé oči a pohublé tváře, se kterými se potýká jako následek neúspěšného lovu medvěda i v letošním roce. Dáda však dnes vyrazil do hor připraven a ozbrojen nožem, který pravděpodobně ukradl muži, kterého potkal předevčírem na schodech. Jeho chuť lovit a zabíjet byla taková, že nebýt našeho včasného zásahu, vrhl by se a rozcupoval i plyšové medvědy ve stáncích na Plese. Avšak znaven neúspěchem a kvalitním Šárišem zalehl už v devět hodin, aby načerpal síly na nadcházející dny, kdy doufá, že zavětří stopu a splní si to, po čem zde již čtvrtý rok touží...
PS. Když ne medvěda, alespoň vlk už je ve sbírce. Cipís lehce unaven, dnes již neskáče po Kájovi, ale spokojeně se dívá na televizi se slovy, že té slovenštině stejně nerozumí.

27/10/2014

Z tatranských análů - den druhý.
Nad ránem se ve Štrbě zjevila osoba v kápi a černém oděvu a unavenou chůzí došla až před dveře našeho penzionu. Po opakovaných pokusech vniknout do budovy s využitím minimálního násilí použila násilí maximální... násilí nikoliv na dveřích, ale na Davidovi, kterého dlouhým prozváněním dostala z postele asi tak o šest hodin dříve, než je u něj zvykem, když vstává na oběd. Hory dorazil. Na přivítanou musel ještě probudit Dádu svým vyprávěním o útrpné cestě načež usnul, jako by se už nikdy neměl probudit. Bohužel toho "nikdy" se dočkal vzápětí, když Kuba vtrhnul do pokoje s otázkou, na co vlastně má chuť na snídani a co má koupit. Nakonec však s Tomášem svoji úlohu služby zvládli na jedničku, nakoupili přes dvacet rohlíku ve tvaru housky, něco s příchutí másla, džem a také čaj pro správné chlapy s názvem Babička Růženka. Forbíkův tréninkový plán vzal za své již při ranní poradě, na který bylo jednohlasně (jeden proti všem) odhlasováno, že půjdeme kopečky. Na Tatry nezvykle teplé a slunečné počasí nás provázelo po celý dopolední trénink, který byl zahájen rozklusem po kolena v bahně. Běh do kopce byl ideálním zahájením soustředění. Korunu všemu nenasadil nikdo jiný než Cipís, který, podruhé procedivší snídani přes ústa na sluncem zalitou louku, se slzami štěstí v očích prohlásil, že už je konečně atlet. Blízko k tomu měl i Venca, ale ten se nakonec statečně vyhnul tomu, co se zdálo býti nevyhnutelným. Nicméně podle starého známého rčení: Když máš za kamaráda atleta, nepotřebuješ nepřítele; měl Cipís svůj vstup mezi opravdové atlety neustále na talíři a to dokonce tak dlouho, že nakonec svůj talíř s obědem předal Dádovi, kterého porce paní domácí očividně neuspokojují. Samozřejmostí je i poobědová siesta strávená kvalitním spánkem. Trochu vyjímkou byl dnes Dáda, který svoji siestu trávil sexuálním harašením ve svém virtuálním herním světě.O probuzení se postaraly divné zvuky vycházející z pokoje Káji a Cipíse. Při vizuální kontrole pokoje bylo zjištěno, že Cipís přepral o šest hlavy vyššího Káju, přičemž vítězoslavně hulákal a seděl mu na zádech. Takže nic, co by stálo za řeč. Probrat, rozkoukat a honem na zubačku. Hory cestou stihl vyzpovídat místního velitele hůlkového komanda z přilehlého domova pro seniory, jestli je možné využít hřiště, po jehož obvodu zmíněný kroužil co noha hůlku mine. Po dlouhém rozhovoru jsme se domluvili na tom, že si nerozumíme, popřál mi mnoho vstřelených branek a utekl z dohledu. Jen co jsme se zubačkou vykousali na pleso, byly předány instrukce ohledně tréninku. I přes opakované sdělení intervalů běhu proložených posilováním došlo v hlavách našich myslitelů k menší úpravě, tak že někteří chtěli končit svůj trénink ještě, než ho vůbec pořádně začali. Po udělení trestných koleček kolem Plesa a jsme se úspěšně, avšak unaveně sešli na stanici zubačky. Cestou zpět usnuli jen dva svěřenci, proto byl tento malý výlet hodnocen jako neúspěšný. Paní domácí se vybičovala k výborné večeři, která však nemusí splňovat kritéria sportovní výživy. Z toho důvodu jsem chtěl uchránit Forbíka před utrpením, kterého by se mu mohlo dostat pokud by svou porci knedlo-vepřo-zela snědl a vědeckými metodami jsem se mu snažil vysvětlit, že vlastně na svou večeři nemá chuť a měl by ji předat těm, co by si s ní věděli rady. Jako zapřísáhlý odpůrce vědy odmítl. Nedá se nic dělat, teď už nás nečeká nic hezkého. Jen trochu relaxu a pak do hospody na Šariš nebo pět. To jen, aby se nám zítra šlo více zlehka a svižněji na Solisko a dál:)
PS. Dáda obdivoval nádobíčko muže, kterého potkal na schodech penzionu. Říkal, že s ním by nějaká samice střední vzrůstu nebyla vůbec problém. (Prosím nečti dvojsmyslně!!). Cipís unaven po první dni, označkoval si území, kam nikdo z nás více nevkročí.

26/10/2014

Den první – neděle
V letošním roce jsme zahájili soustředění velmi časně zrána. Pro většinu to nebylo až tak ráno, jako noc, neboť nikdo z přítomných nepovažoval sraz ve 4:50 za něco slučitelného s rozumným uvažováním. Důvod časného vstávání byl ten, že jsme letos použili k dopravě do Štrby vlak RegioJet. Aby toho nebylo málo, v noci na dnešek se měnil čas a předpokládal jsem tedy, že někdo přijede na sraz o hodinu dříve. K mému překvapení se tak nestalo a ve 4:50 skutečně stáli všichni na nádraží (s výjimkou Dády, který se naloďoval v Rokycanech). Hory přijel na sraz předat pouze bratra a krosnu, kterou jsme mu museli dotáhnout do penzionu. Sám si dorazí nalehko zítra brzy ráno.
Při zastavení v Rokycanech jsme všichni netrpělivě vyhlíželi Dádu a navzdory jeho mužné postavě byl zpočátku skrytý v dáli. O chvilku déle se z mlhy začala vynořovat silueta nezaměnitelného objemu a my poznali, že to je ON. Zamávali jsme na sebe, nicméně o pár vteřin později výpravčí zapískal. V tu chvíli Dáda přidal do kroku takovým způsobem, že se mu peron postavil před obličej. V plné polní dokázal minimalizovat škody a uchránil notebook výměnou za roztržené kalhoty. Nakonec však stačil nastoupit a všichni jsme v pořádku dorazili do Prahy.
V Praze jsme měli zhruba hodinu, nudné čekání, z kterého nás vytrhnul pouze automat na mňoukání, a následně osoba (pravděpodobně žena), jejíž horní ret byl po velice nezdařilé plastické operaci (pokud nebylo cílem vytvořit z ní kachnu – v tom případě je to kvalitní práce). Konečně dorazil k nástupišti nás vlak a my se řítili dovnitř. Úspěšně jsme našli náš vagón, do kterého jsme vešli přesně z druhé strany, než bylo zapotřebí. To mělo za následek pochod se spoustou bagáže v protisměru pohybu všech ostatních pasažérů v úzké uličce vlaku. Naštěstí jsme tam nepotkali nikoho prostorově výraznějšího, takže jsme nakonec s pár zaškobrtnutími dostali na svá místa.
Cesta vlakem byla dlouhá, nicméně musím konstatovat, že v porovnání s vlaky českých drah o mnoho příjemnější. Ačkoliv na počátku cesty bylo zpoždění přes 20 minut, do cíle jsme dorazili přesně na čas.
Vystoupili jsme ve Štrbě za krásného počasí, jako každý rok. Naše kroky nás dovedly k penzionu Štrba. Po vybalení jsme absolvovali lehčí klusík, na kterém Cipís neudržel balanc, když se pokoušel bruslit na vrstvě bahna, a hned první den dokázal kompletně znečistit svůj tréninkový oděv.
Po návratu na nás čekala večeře v nově zbudované recepci. Avšak zde nastalo zatím největší zklamání. Zhýčkaní z minulých let jsme se těšili na jídla na objednávku, nicméně letos je zajištěno hromadné stravování. Takže Dáda nedostal svou kapustnicu jako předkrm, ale všichni dostali kuře s rýží. Je třeba konstatovat, že jídlo bylo přesto výborné a po klusíku ho všichni zhltli.
Nyní už nás čeká jen spánek a zítra zcela jistě přidá i Hory nějaký zážitek z cesty…

22/10/2014

Vážení přátelé i nepřátelé, pokud už jste ztratili veškeré naděje na to, že se v letošním roce budete moci více než týden bavit, neskromně zhodoceně, usměvným vyprávěním z dřiny v Tatrách, tak pro vás mám dobrou zprávu. Lístky jsou zakoupené, bydlení zajištěno, Šibalka na těšená a v neděli vyrážíme:) Respektive menší část skupiny, já a mé ego dorazíme až v pondělí ráno. Takže si připravte bránice, kluci si jdou balit věci a my s Forbem a Dádou nějakou medicínu, která nás udrží pohromadě po celý týden nahánění Cipíse po horských masívech Vysokých Tater. Těšte se s námi:)

02/11/2013

02/11/2013

Učebnice tortury - den šestý, bohužel poslední.
Jako sviňa brzo ráno,
Satan vletěl do dveří,
kéž by bylo vyvětráno,
na nohou se nedrží.

Od vchodu už nahlas křičí:
"Snídaně je na stole!"
Dáda se jak kobra vztyčí:
"Táhni někam, ty v***!"

Všichni kolem stolu stojí,
máslem mažou rohlíky,
úseků se hodně bojí,
je to poznat z mimiky.

Venku počasí se kazí,
se** nás to velmi, drazí.
Čekají nás třístovky,
při úpatí sjezdovky.
Satan hlásí: "Já mám křeče,"
poprvé nás prosí v kleče:
"Mohl bych jít břicho záda?
Pohlídá mě strejda Dáda."

Ostatní však bez keců,
musí nohy střídat,
zbylá parta svěřenců,
nemusí se hlídat.

Nohy bolí, laktát teče,
sedmý úsek už se vleče.
Už nám chybí jenom pár,
Hory už se cítí stár.

Ze zubačky koukaj lidi,
ťukají si na čelo,
partu volů dole vidí,
co to do nich sakra vjelo?

Trenér, na své žáky pyšný,
jak dávají si do těla,
po úseku značně dyšný,
prosí pomoc anděla.

Zpátky klusem, protáhnout se,
umýt a pak na žvanec.
Venca chce se vyspat dlouze,
však Cipís do něj kope, kanec.

Poledňák byl velmi krátký,
Hory se moc nevyspal.
Přišel Ondra, záda vratký,
prosil ho o Ketonal.
Umným chvatem záda spravil,
Ondra volnost tancem slavil.

Zubačkou zas v půl třetí
vykoušem se na pleso,
vystoupivše jako sjetí,
ukáže se, kdo je eso.
Hodinka na pleso Jámské,
tempo rychlejší než dámské.

Vlasta roli potvrdil,
vidíme jen záda,
tempo v půli přitvrdil,
on to prostě zvládá.
Ostatní sotva dechem stačí,
laktát do stehen všechny tlačí.
David s Vencou sotva běží,
nevypadaj vůbec svěží.
Cipís však chytil slinu,
Kubu pěkně prohání,
ten však, mužem činu,
manko rychle dohání.
Trenér zezadu to jistí,
tempo nikam nežene,
pod nohama chroupe listí,
dohání je, né že ne.

Dáda v lese mezitím,
vrhá kládu do dáli,
Vlčák Satan jsou tam s ním,
na Rockyho si tam hráli.
Jeli pecky na prsa,
kolem všechno namrzá.
Všichni řvou jak na lesy,
jsou slyšet jen otřesy.

Za hodinu na nádraží,
sešli jsme se celkem vcelku,
Dáda svoje uši straží,
kouká slečně na prdelku.

Sjet zubačkou na večeři,
to je úkol nemožný,
Vlčák s Pouem hašteří,
ostatní jsou mátožní.

U Šibalky v restauraci,
Hory další slevu urval,
tam, kde jiní utrácí,
tak on jenom triko sundal.
Palačinky, Šariš zdarma (10x),
na to musí býti karma.

Trénink už jen autogenní,
pár svěřenců navštívilo,
zájem o to valný není,
však Dádovi se zalíbilo.
Za pět minut už byl tuhý,
chrápal až to zadunělo,
Kuba byl hned po něm druhý,
nic ho doteď nevzbudilo.

Tak teď už jen věci sbalit,
naházet to do tašek,
na postel se v klidu svalit,
a pohladit si podbřišek.

Dobrou noc, mějte se krásně a díky za vaši přízeň.

PS. Cipís chytil čtvrtý dech a unavil trenéra (opět). Dáda rezignoval na lov medvědů a od příštího roku se bude věnovat pouze lovu menších šelem, jezevčíků a koťátek.

01/11/2013