05/12/2012
Deník extrémni expedice – „No určitě“ (To je kvůli Jendovi, ale to je jedno...:D)
Den první (Cesta) … Jeli jsme tam, až jsme dojeli sem
co jsme po cestě prožili?...
1) Byli jsme první sobotní návštěvníci v Tescu v České Třebové
2) Volvo dává, stěrače stírají (Poznámka Yettiho: „nové gumičky“)
3) Půl kilometru před kempem nás odstavil velice příjemný důstojník slovenské tajné policie (řadový policista) s tím, že nás dál nepustí a do kempu máme jít pěšky - „Nohy máte zdravé, ne?“.... Tak jsme hodili volvo na záda a šli po svých (Na posilnění jsme buchli vepřovku)
3)Stan jsme postavili, kofolu s rumem popili (i nějaké to pivo) k tomu langoš
4) Sbalili jsme expediční batohy
Den druhý (EE1 – Ostrý Roháč)
Bylo ráno 29.7.2012 (4:00), když jsme vstávali do mrholivého rána. Postavili jsme vodu na čaj, vařič však moc nedával (nehořel). Leč po cirka 1hodině v lehkém dešti se voda na čaj dostatečně ohřála, až vřela - luxus. Následoval horký zelený čaj s brusinkami a hroznovým cukrem, takzvaný ranní expediční nápoj. Poté jsme, opět v dešti, vyrazili z Oravice do Zverovky (cca. 19Km – jeli jsme autem). Déšť ještě zesílil a my se pomalu vydali z parkoviště po asfaltové cestě k Tatliakovu jezírku..šli jsme cca. 1,5 hodiny, když jsme dorazili do prvního dílčího cíle, k malebnému jezírku, kde nebyl jediný živočich, kromě hmyzu. Odtud již nebyla cesta tak nudná, protože se změnila asfaltová cesta na horský chodník. Pokračovali jsme směrem na vrchol Rákoně přes sedlo Zábrať a dál na vrchol Volowiece. Po celou dobu foukal silný až hustě silný vítr, který by nám vzal vše, ale my jsme to všechno měli přiheftované, takže jediné, co nám občas vzal byl dech. Na vrcholu Volowice se nám otevřel pohled na jedné straně na Roháčské plesá a na druhé na vysoké vrcholy himalájí asi ne, takže to musely být Vysoké Tatry. Asi panoramata nebo co (jo a Buri sežral croissant). Začali jsme sestupovat do Jamnického sedla, kde jsme zapnuli náš extrémně expediční dokumentační nástroj a to outdoorovou kameru přidělanou na Štanyho batohu (Chudák se s ní táhnul). Odtud to na Ostrý Roháč už nebylo daleko – vzdušnou čarou, pěšky to však ještě kousek byl. Ze začátku to bylo jako procházka po obědě, ale to se rychle změnilo v místy exponovanou cestu, kde by klidně mohli být i řetězy. Bylo jich však asi málo a tak je dali výš a ono dobře tak, bo to byl čím dál tím větší zápřah, jak na fyzičku, tak na psychiku. Po chvíli jsme dorazili k prvním řetězům. Nešlo se nepodívat dolů do té propasti a byla by to asi i škoda, protože ten pohled byl nádherný a to jsme ještě nebyli na vrcholu. Těsně pod ním jsme poznali, proč se Ostrému Roháči říká „Ostrý“. Lehnout si na něm napříč znamená mít hlavu i nohy ve vzduchu. Nicméně prudký vítr rozfoukal mraky a výhled byl vážně nádherný. Jenomže Ostrý Roháč má vrcholy dva a tak nebylo na co čekat a vyrazili jsme na steč druhého vrcholu...řetězy, řetězy a zasloužená odměna... konečně jsme splnili cíl naší EE1... Ostrý Roháč byl zdolán, což si však vybralo svoje v podobě našich sil, které dosti ubyly. Aby nám nohy neztvrdly, jali jsme se sestupovat do sedla jež asi ani nemá název. Tady sil již vážně mnoho nebylo, ale nedalo se jinak... tedy dalo, ale skákat se nám vážně nechtělo a tak jsme pokračovali na další vrchol a to na horu Plačlivé. Cesta vedla opět místy exponovanými úseky, ale dalo se to zvládnout. Pod vrcholem vedla cesta po jakési kamenné drti. No nakonec jsme zdolali i tento vrchol. Za zvuků blížící se bouře jsme sestupovali směrem k Smutnému sedlu. Z Plačlivého to vypadalo jako kousek, ale cesta se neustále klikatila přes různá skaliska, která ani z vrcholu nebyla moc vidět. Zde už bylo sil docela málo a nohy se nám začínaly motat. Ze Smutného sedla již byla cesta pohodová a vedla traverzem směrem k Tatliakovu jezírku. Zhruba ve třetině sestupu začalo opět lehce mrholit, což bylo snad i víceméně příjemné. Když jsme byly zhruba půl hodiny cesty (podle rozcestníku) k Tatliakovu jezírku, převalila se bouřka přes hřeben směrem k nám a hory začaly ukazovat svoji sílu a moc. Blýskalo se jak při ohňostroji a hromy byly ohlušující. Déšť zesílil v průtrž a netrvalo dlouho a oblečení povolilo náporu vody a tak jsme pokračovali ve stylu vodníka Česílka. Po příchodu k Tatliakovu jezírku se opět vyčasilo, což nám však boty nevysušilo. A tak jsme šli na Zverovku a za neustálého čvachtání jsme došli k bufetu, kde proběhlo krátké občerstvení. (Yetti měl teplého psa a Štany trochu toho bažanta). Tou dobou nás již nohy nesly spíš ze setrvačnosti, než že by jsme jimi nějak vládli. Kousek před Zverovkou vede cesta lesní pěšinou. My jsme šli podle ní lesem a sbírali houby do bramboračky (pozn. Autora: Houby byly 4 a polévka byla pytlíková). Po příchodu na parkoviště k našemu expedičnímu volvu V70 (Pozn. Yettiho 2,5 TDI) jsme nelenili a vydali se do našeho základního tábora. Cestou jsme se zastavili v potravinách a koupili si dva Smädné mnichy, nějakou tu klobásu (fakt dobrou) a dokonce jsme dostali staré noviny na regeneraci našich bot.
Po příjezdu do základního tábora jsme uvařili již zmiňovanou polívku s houbami za popíjení smädného mnicha a následně se skočili dorazit do bufetu na klobásu (Štany) a Kuře (Buri), kteréžto jsme zapili zubrem (pivo z Czech).
Již někdy okolo osmé hodiny jsme šli spát, bo únava nás přemohla.....
Důležité informace ohledně naší výpravy na Ostrý Roháč
a) Dali jsme to „z gauče“, tzn. Po celoročním flákání
b) Dali jsme to za 9hod
c) Těch 9 hod je včetně houbaření
Dobrá rada na závěr pokud chcete zdolat Ostrý Roháč: Neberte tam lidi, co máte rádi...;)
Den třetí (Rekonvalescenční den)
Již v noci nás vzbudil silný déšť, který vytrvával až do rána, kdy okolo šesté hodiny zeslábl. Vylezli jsme proto ze stanu (nepromoknul, je totiž expediční). Opět jsme postavili vodu na čaj (ten zelený s brus... no už jsme to psali), ale vařič stále nedával, takže příprava vody byla zase na dlouho a tak jsme, pro zkrácení fakt dlouhé chvíle na čaj, roztopili grill (za deště) a ugrillovali klobásku z předchozího dne. (byla hotová dřív než čaj). Po této vydatné snídani se i voda na čaj dovařila. Při ranním čaji jsme seštelovali vařič, takže teď už dává a káva byla hotová ani ne za 5 min. Protože jsme nevěděli, co s načatým dnem a v botách bylo stále mrtvé moře, rozhodli jsme se, že zajedeme do Terchové (asi 100km), na kávu do ATC Nižné Kamnence a pak na Halušky do hotelu Bielý potok. V kempu jsme si dali kávu a sprchu v pořadí: káva, sprcha a káva, pokecali s obsluhou místního bufetu (Z naší minulé expedice již známou Majkou) a přesunuli přes se přes Lidl na výborné halušky.. no byla to 400g porce půl s brynzou a půl se zelím. (pozn. Autora – na Malé Fatře bylo 29°C, kdežto v Oravici jen 19°C). Po příjezdu do základního tábora jsme si dali Zlatého Bažanta z plechovky (koupili jsme 16ks, ale v době psaní tohoto deníku tam již tolik ks nebylo), rozdělali gril a Buri se jal přípravy grilovaného Camemberta se šunkou, který byl mimochodem fakt dobrýýý, až luxusní.. během toho jsme dělali mnoho dalších úkonů, jako věšení prádla, sušení bot a hlavně likvidovali ty bažanty.... grill je stále ještě (již několik hodin) rozpálený a je čas na klobásu a bažanta.... a protože po klobáse bude žízeň a zbývá již jen 7ks tohoto moku, vypínáme ntb a půjdeme zlehka popít, takže se na nás nezlobte, mějte se hezky a zase někdy...zítra třeba s dalšími deníkovými událostmi...
Den čtvrtý (vyčkávací)
V noci byla pěkná kosa..tipujeme na -15°C a to podle toho, že jsme po ránu měli na prstech nohou lehké omrzliny. Ráno jsme proto začali, jak jinak, než ranním nápojem (už víte) a rozpálením našeho expedičního grillu. To bylo okolo 8 hodiny ranní. Při konzumaci nápoje bylo rozhodnuto, že tento den bude vyčkávací, to znamenalo jediné..sehnat pivo a vyčkávat, co se bude dít. Aby nám to vyčkávání lépe šlo, hodili jsme na grill klobásku k snídani a Buri připravoval vepřovku na grillu pro celodenní použití (Pozn. Autora: celý den nevydržela). K takové vepřovce na grillu není dobrý jen chléb, ale také pivo, které po včerejší rekonvalescenci hutně ubylo (Zbyly 3ks, bo buri už jedno ráno stačil vypít) a tak bylo na čase sehnat pivo nové. Šli jsme se tedy zeptat na recepci, kde by bylo možno lahodný mok koupit a slečna recepční nás potěšila, když odpověděla, že v chlaďáku jich pár má. Nyní je asi 13:00 a již jich tam má o 12míň, takže máme strach, že večer už nebude, ale co se dá dělat, stejně budeme muset do bufetu na klobásu, ale nebudeme předbíhat. Aby bylo jasno, nekonzumujeme dnes jen pivo, ale také se připravujeme na zítřejší extrémní túru na Tri Kopy a Baníkov, což znamená dosušit boty, které sice již nečvachtají, ale stále nejsou dokonale suché, aby bylo možno je naimpregnovat na zítřejší výpravu, nabít elektroniku (Kameru, baterky a expediční ntb). Aby bylo na zítřejší výpravu dost sil, udělali jsme si k obědu 2x francouzkou polévku.....
…. o hodinu později, slunce stále pálí s mírnými přestávkami, kdy se schovává do mraků...Buriho už to nebavilo a po pár minutách spaní na židli sebou fláknul do stanu a chrápe až sem (není to zase až tak strašný).... uplynulo dalších asi půl hodiny a z toho již tak 20min není po slunci ani vidu, ani slechu...začíná se opravdu nehezky zatahovat.. je čas tak na pivo dvě venku, než se spustí další déšť... … déšť nepřišel a tak můžeme v tuto chvíli (16:45) konstatovat, že jsme snědli bramboračku (Pozn. Buriho: dnes již třetí polévka) a v kempu již vážně není ani pivo, kromě pár kousků v našem stanu (Pozn. Autora: ráno bylo v chlaďáku kempové recepce 26piv, nyní zeje prazdnotou).
Boty máme naipregnované, batohy skoro sbalené a nyní nás již čeká další likvidace pivních zásob podporovaná ranním nápojem odpoledne a možná i nějakou tou polévkou.
…. Je zhruba 19:00, proběhla již klobása v bufetu pod kempem a vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí na příští den jsme se rozhodli, že pokud ráno nebude krásně, tak sbalíme stan a vydáme se dokempovat dovču do Nižných Kamenců, kde to máme rádi. Pokud bude však ráno hezky, vyrazíme opět směr Zverovka a pokusíme se zdolat vrchol Baníkova, na který se jde přes neméně krásné Tri kopy, ale to čas tedy ráno ukáže.... Pro jistotu jsme sbalili věci, které nebudou ráno potřeba do auta a v případě nepřízně počasí dáme ranní nápoj a shodíme stan a zmizíme z Oravice a přesuneme se z Roháčů na Malou Fatru....(pozn. Buriho: Pivo stejně dochází)....
Den pátý (Baníkov)
Ráno bylo 7°C a téměř jasno, ikdyž to ještě nebylo moc vidět, bo jsme vstávali ve 4:00 ráno.
Uvařili jsme si ranní nápoj, cosi pojedli a vyrazili horám vstříc. Auto jsme nechali zase, opět tudíž opakovaně ve Zverovce a vyrazili na nudnou štreku po asfaltové silnici směrem k Tatliakovu jezírku. Z této strany bylo počasí nádherné, ale nevěděli jsme, co nás čeká na hřebenu. Na hřeben jsme se napojili ve Smutném sedle a vyrazili směrem na Tri Kopy. Počasí bylo nádherné leč v dáli tam i tam a možná i jinde bylo pár mraků vidět. Pokračovali jsme tedy dle značení a někdy i mimo, bo hledat značku na hřebenu se nám nechtělo, takže jsme to valili cestou necestou. Ono se tam vlastně ani ztratit nedá, bo to jeden odbočí, a už nejde, ale letí (Pozn. Autora: jen pár vteřin).
A tak jsme zdolali první vrchol Trech Kop, řekněme Prvú Kopu (Pozn. Buriho 1 ze 3). No a nebylo na co čekat a už jsme se houpali na řetězu a drtili to na další vrchol a pak i na třetí, až jsme z ničeho nic stáli v sedle mezi Tremi Kopami a Hrubou Kopou, na kterou byl výstup docela v pohodičke a tak isto i sestup do dalšího sedla, odkud již začínal výstup na Baníkov, nebezpečně vyhlížející horu. Ale ono to bylo jedno, jak vyhlíží, bo obejít se to stejně nedá a vracet se by se taky nechtělo. A tak jsme po lehkých úpravach výstroje vyrazili zdolat i tohoto velikána. Řetěz stíhal řetěz a to byla ještě ta lepší varianta, šli jsme přesně a po značkách a ty vedly přes samý hřeben, který v této části tvořili jen tenkou linii mezi dvěma dolinami (pozn. Autora: ostřejší, než Ostrý Roháč). Aby toho nebylo málo, z těch pár mraků z rána se stala masa valící se na nás z hned několika stran. Došli jsme na místo, kde se chůze stala spíš plazením po kamenech nad obrovskou propastí. Nicméně značky nás vedly tudy a vypadalo na poměrně dlouhý výstup, či výplaz. Naštěstí však asi 10metrů pod hřebenem vedla pěšina, na kterou jsme po nějakém čase slezli a došli po ní až pod vrcho, kde Štany minul řetěz a dal si to pěkně po skále, aby našel jeho horní konec...zase to značení. Buri si to potom střihnul po tom řetězu a ten byl vážně „dost hustej“... To už jsme byli skoro na vrcholu a k rozcestníku zbývalo již jen pár kroků po celkem širokém vrcholu. Sestup by byl naprosto pohodový nebýt toho, že cestou dolu nás chytali křeče do chodidel. A tak jsme šli celkem nudným sestupem, ale za to krásnou až divokou přírodou směrem k našemu výchozímu cíli. Zastavili jsme se i u Roháčského vodopádu a pak se napojili asi v půlce asfaltové cesty mezi Tatliakovým jezerem a Zverovkou. (Pozn. Buriho: cestou byl i teplý pes) Po příjezdu do kempu jsme se zbavili expedičních oblečení a uvařili si kávu, při jejímž pití bylo sbaleno veškeré vybavení včetně stanu a ani ne za hodinu jsme vyrazili na Malou Fatru, do Nižných Kamenců. Po cestě jsme se zastavili na halušky v nedalekém Hotelu. Po příjezdu do kempu jsme jako první navštívili bufet, kde jsme si dali lahodného Zlatého Bažanta, aby se nám základní tábor lépe stavěl. Samozřejmě proběhla pytlíková polévka, sprcha a další a další bažanti...
Den šestý (regenerace)
Den začal (pro nás) asi v osm ráno, kdy jsme začali opět ranním nápojem a pytlíkovou polévkou. Potom ranní zhygienizování a pak káva opět v místní bufetu, kde je naprosto pohodová atmosféra a vůbec je tam hezky. Asi v 11:00 jsme vyrazili na náš tradiční oběd a to halušky a česnečku. Po návratu do kempu nezbylo nic jiného, než se usadit do stínu a ten byl náhodou jen v bufetu, což znamenalo zdolávání dalších a dalších bažantů. Někdy mezi osmým a desátým bažantem jsme se rozhodli, že následující den nikam nepůjdeme a túru přesuneme na sobotu. Večer proběhla tradiční večeře a to pytlíková polévka, zpestřená párky a chlebem se zlatým dědictvím, tedy májkou. Poté se již nic zásadního nedělo a tak jsme okolo 21:00 šli zhluboka přemýšlet.
Den sedmý (asi opět regenerace)
Dnešní ráno začalo sice stereotypně ranním nápojem, ale potom jsme udělali změnu. Zašli jsme do bufetu na, mimochodem výborné, presso a zakoupili párky a rohlíky. Párky jsme si poté ke snídani ugrillovali. Potom jsme, jak si myslel Štany, nedělali nic, ale Buri upřesnil, že se tomu říká pakárna a tak to bylo fajn, že se něco dělo, ikdyž se nic nedělo. Pakárnu ale nejde dělat do nekonečna a tak jsme se ocitli opět na haluškách. Po takových haluškách jednomu silně vyprahne a tak sedíme, jako již tradičně v přístřešku bufetu a pomáháme likvidovat bažantí záplavu, bo sami by to asi nezvládli.
Den osmý (oddychovka)
Ráno proběhlo standardně, takže po vypití ranního nápoje jsme vyrazili na poslední túru naší expedice. Puvodní plán byl vyrazit na hřebenovku po Malé Fatře. Chtěli jsme nafotit nějaké snímky. Jenomže hřebeny byly beznadějně schovány v těžkých mracích. To by jsme toho asi moc nevyfotili. Tááákže jsme plán pružně pozměnili a vyrazili jsme směrem na Malý Rozsutec. Bylo tomu, o pár dní, přes rok, co jsme na jeho vrcholu stanuli poprvé. Tenkrát to byla celodenní a vyčerpávající túra, po které jsme museli odpočívat celý následný den. Dnes jsme však již okolo osmé hodiny byli na vrcholu, odkud byl krásný výhled na mraky, které se tetelily pod námi. O půl desáté jsme již pili kávu v bufetu v kempu, kde jsme strávili v podstatě zbytek dne.
Den devátý (odjezd)
Je 5:00 a prší...prší i v 5:20... ale ono pršelo i v 6:00. V 7:00 jsme vyrazili do bufetu na snídani. Byl párek a kofola (těch párků bylo víc, ne jen jeden). Přestalo pršet a tak jsme pracně v bufetu čekali, než oschne trochu stan, abychom ho mohli složit. 8:30 – zase začíná pršet. Pomalu jsme se tedy smířili s tím, že stan složíme mokrý a tak se taky stalo. Okolo 10:00 jsme toho pochmurného dne vyrazili zpět k domovu....
KONEC EXPEDICE
