11/05/2026
Lyngen freeride trip 2026
Nejen bikováním člověk je živ.
Sněhové podmínky u nás už nejsou, co by bývaly, takže dlouho plánovaný trip do Norska měl být krásným zakončením zimní sezony. Nakonec to spíš byla hlavní a určitě nejlepší část zimy.
Předpověď počasí slibovala nehostinné podmínky plné nejistoty, ale realita byla nakonec příjemně shovívavější.
V sestavě 1 splitboardista a 3 lyžaři jsme se vypravili přes polský Krakov do norského Tromsø. První a naštěstí jediný zádrhel v podobě nemoci jednoho z členů nám odjezd nezkomplikoval, jen se dva dny doma kurýroval a přiletěl sólo o dva dny později. Pořád lepší, než si zapomenout pas doma jak loni na cestě do Kyrgyzstánu.
Přílet do Tromsø stál za to. Při přistání se mraky rozestoupily a my velmi rychle zjistili, že sníh bude. A bude ho dost pro všechny.
Po krátké, jednodenní polární aklimatizaci v „Paříži severu“ jsme se trajektem přesunuli na náš zaslíbený poloostrov – Lyngen. Už z paluby vidíme vrcholy hor, na téměř všechny by se chtělo vyrazit, ale jen na pár z nich se to skutečně podaří.
Den 1 – Daltinden začít rovnou od nuly
První cíl? Proč ne zrovna nejvyšší hora výletu – Daltinden 1520 m. Jen si to představ: zaparkuješ u moře, vystoupíš z auta, hodíš prkno/lyže na sníh a jdeš. Začínáš v 0 m n. m., což je dost nezvyk.
Pro splitboardistu návratová noční můra, pro lyžaře pohoda – 5 km pozvolna stoupající dolinou pod obrovskou planí. Ledopády, kam se podíváš, a jdeš. O dvě hodiny a 150 výškových metrů později konečně vidíš, na kterou horu lezeš, a konečně ti tep vyběhne nad kilečko. A z těch 150 m n. m. je to už jen krásná pláň k vrcholu.
Cestou stihneš vidět ledovce a přemýšlíš nad tím, že ta pláň bude celkem zábavná na cestě dolů. V půlce kopce tě chce norská příroda zfouknout dole do doliny, ale to je jen test, jestli na tenhle výlet máš. A ty na to máš!
Nahoře není čas na selfíčka a hovadiny. Je mlha, fouká, takže skládáš materiál, než ti zmrznou ruce, a hurá dolů. Po třech obloucích zjistíš, že to jede fakt dobře, v dálce vidíš modrý ledovec a i přes nepřízeň počasí začínáš tušit, že tohle bude jeden z těch lepších výletů.
Návrat dolinou dolů je nekonečný, obzvlášť když lyžaři u auta by stihli aj svetr uplést a ty se stále šoupeš dole na tom ďáblovém vynálezu zvaném splitboard. Po sedmi hodinách ale sedíme v autě a čeká nás bílý domek u moře. Sauna, pivečko a ani nevíš jak a spíš. První akční den za tebou a to teprve začínáme.
Den 2 – Stetinden Vítr, mlha a břízy jak z Japonska
Druhý den je cíl jasný – Stetinden 918 m. Počasí nám moc nepřeje, nárazový vítr 80 km/h se sice dá vydržet, ale na vrchol to nemá cenu zkoušet, stejně musíme pro posledního člena výpravy do Tromsø.
Opět skládáme ve spěchu materiál a vracíme se zpod vrcholu. I tak je to lyžovačka pěkná – velká planina, sníh je tvrdší, ale nezmrzlý. A hlavně se vracíme přes březový lesík, který připomíná pohlednice z Japonska. Po sněhu dojedeme jen pár metrů od auta, tak blízko moři, že se ho můžeš dotknout.
Po večeři v eritrejské restauraci, ať to máme trochu autentické, jdeme čekat s cedulkou Viktor na letiště. Dvoumetrový frajer nejde přehlédnout, takže se za chvíli vezeme zpět na poloostrov.
Den 3 – Stetinden podruhe
Třetí den je počasí bídné. Očekávaný 100 km/h vítr už zní nebezpečně. Volíme tedy stejný kopec jako den předtím. Už víme kudy i jaký je sníh.
Ve třech jdeme do velkého kotle, ale jen dva se na pěšo škrábeme na vrchol hřebene. Se složeným splitboardem na batohu jsem jak plachetnice. Nahoře mě málem přefoukne přes hřeben, ale udržím se.
Z hřebene je to perfektní – prudké a nezmrzlé. Po předchozím dni už víme, kde je to dobré, a o chvíli jsme dole. Dojezd na sněhu až k autu je sen.
Stěhujeme se na úplný sever ostrova. Terasa se saunou s výhledem na moře, další sen. Pak začne sněžit a já si začínám myslet, že se mi to celé jen zdá.
Den 4 – Storgalten a nekonečné pláně
Do rána podle předpovědi p***o 17 cm prašanu. Cíl je jasný – epické pláně Storgaltenu 1290 m. Jedno z nejpopulárnějších míst. Pláň zhruba kilometr široká je ještě nepopsaná. Dokonce jsme tu mezi prvními, co jdou nahoru.
Bohužel počasí stále není ideální. Teplota se propadla hluboko pod nulu a stále celkem solidně fouká. Máme na sobě všechno, co se do batohu vešlo, ale i tak to až na vrchol nevyjde. Což ale vůbec nevadí.
Dáme dva sjezdy v nepopsané pláni a je to naprosto úžasné. Třetí výšlap už zhatí mlha, nevíme kde je sever, tak raději ustupujeme do doliny. Další den je za námi a předpověď slibuje výrazné zlepšení.
Po lyžovačce koukáme z okna na moře a užíváme si tepla krbu, sauny a uklidňujících pohybů lodí na moři. Při pozorování hory Russelvfjellet, kterou máme za domem, zjišťujeme, že vypadá mnohem lépe, než jsme podle propozic čekali. Kluci tak vymýšlejí všelijaké možnosti sjezdu úzkými žlaby.
Den 5 – Double trouble: Sofiatinden & Sultinden
Pátý den – tura na dva vrcholy, na které se těším nejvíc. Double trouble – Sofiatinden 1222 m – Sultinden 1083 m. Počasí vypadá příznivě, po čtyřech dnech se snad dostaneme na vrchol.
Je to ale první tura, kde je nástup trochu problematický. Stromky na úzko, slalom až na planinu vedoucí do velkého kotle. Po hodině trápení je ale vše zapomenuto.
Prašan všude, lidi nikde. Jen dvě Finky, které lehce předběhneme. A nabušený Francouz, který nás oběhne jak sněhuláky. Než se nadějeme, stoupá na Sofiatinden, což se nám hodí – prošlape cestu.
Cíl je jasný – 400 m široký kuloár z vrcholu. Jen těch 400 m si musíš vynést na pěšo, na pásech už se nedá. Na vrcholu je konečně čas i na víc než jen odlepování pásů.
Pátý den je možné se konečně kochat. A je to skvělé. Svah dole je přesně tak prudký, jaký byl cestou nahoru, ale zda se příznivější na cestu dolu – krásných 40 stupňů. Rychlé přezutí na pásy a výstup severní stěnou Sultindenu. Neuvěřitelný pohled – skály, žlaby a dole moře.
Máme vyhlídnutý jeden žlab, který jsme si vytipovali z protější hory, přemýšlíme nad mnoha dalšími, riskantnějšími alternativami, ale jistota je jistota. Zbývající pláň po hranici lesa je za odměnu, čistá lajna pro každého. Jen dojezd k autu je trochu za trest. Ani Petra Vlhová by takový stromčekový slalom neocenila.
Den 6 – Odpočinkový den (skoro)
Šestý den přichází něco, co na výletech vždy plánujeme a nikdy to nevyjde – odpočinkový den. Tentokrát to vypadá nadějně, ale dopadne to jako vždycky.
Jdeme se podívat na nejsevernější cíp Lyngenu. Krásný maják s útulnou je fotogenický tak, že ho nejde vyfotit špatně. Následuje sauna a výšlap na horu za domem.
Málokdy člověk nazouvá lyžáky už na chatě. Tady to tak je. Začínáme stoupat v půl čtvrté na Russelvfjellet 818 m. Plochý nástup a pak se to láme. Najednou slunce zežloutne a pomalu se sklání na obzoru. Ze žluté je oranžová a my jsme na vrcholu. Jelikož je jeden z našich stále na chatě, ze které vidí na vrchol, voláme si o radu, ať trefíme správný žlab. Vrchní část je namrzlá, ale po pár obloucích sníh změkne a dá se krásně hranit. Vždycky jsem měl radši pláně, ale nějak těm žlabům přicházím na chuť. Dojíždíme na minutu přesně, kdy slunce padá za obzor. Každý den si říkám, že už to nebude lepší, a každý den se mýlím. Večer dokonce poprvé vidíme polární záři.
Den 7 – Tři pyramidy a jedna ztracená mačka
Sedmý den znamená výpravu na Steinfjellet 1121 m. Jezdíme kolem něho každý den a nejde přehlédnout. Jakoby tři pyramidy složené v jednu horu. Počasí je epicky dobré, stoupáme opět přes krásný březový lesík. Celou dobu vidíme, co nás čeká.
Z jednoho vrcholu na druhý a na třetí to jde skoro samo. Nahoře máme pár odvážných nápadů, na které by ale bylo potřeba trochu slanit. Bez lana nemožné. Začínáme tak krásou pláně až k žlabu u prostředního vrcholu. Čistý sníh, kam se jen podíváš, a jdeme do toho. Steinfjellet je daleko lepší než se při plánovaní zdál. A cela dolina nabízí nekonečné množství sjezdu. Tady by člověk vydržel i týden.
Krásný sjezd žlabu bohužel znamená dojezd plochou dolinou až do lesíka. Ale stále to stojí za to. U auta zjišťuji, že mi chybí mačka. Ztráty na materiálu jsou sice očekávané, ale i tak přemýšlím, že se pro ni druhý den vrátím. Tomu pomáhá i to, že na záznamu z GoPro vidím, kde mi přesně vypadla.
Den 8 – Když nechceš, aby to skončilo
Poslední den se nám to láme. Jeden člen výpravy se musí učit, druhý už má dost. Ostatní dva to ale jdeme hecnout a půjdeme na to dvoufázově. Ranní výlet najít mačku a odpoledne zase na západ slunce na kopec za domem.
Mačka je nalezena v rekordním čase, takže zbývá spousta času na to najít nerozježděný terén z nižších části Steinfjelletu. Nastoupáme ale jen do 600 m, ať nám zbyde síla na odpoledne. Strana na sever je ve stínu, proto jsme překvapeni, jaká prudká nakonec je. A kolik čerstvého sněhu se v ní, i po třech dnech od sněžení, nachází.
Odpočinek po obědě je doprovázen druhým výšlapem na Russelvfjellet 818 m. Tentokrát jdeme za jiným, ještě prudším žlabem. A je to ještě úžasnější, než jsme čekali. Vše točím na kameru, životní jízda, radostné výkřiky z nejprudšího žlabu jsou následovány zlostnými výkřiky, jelikož jsem nesundal kryt z kamery. Mám tak jen zvukovou stopu, která nikoho zajímat nebude.
Dole si jen můžeme říct – neplecha ukončena. Poslední sjezd, všichni šťastní a zdraví. Poslední koukání z okna na fjord, balíme to a ráno se už jen přesouváme na letiště.
Shrnuti
Opravdu epické zakončení zimní sezony. Lyngen je ve všech ohledech oku lahodící – na jedné straně majestátní štíty, na druhé moře. Výlet měl vše – čerstvý sníh, pláně, žlaby, jízdu v lesíku, saunu, výčet všech věcí by se tu nevešel. Je nám třeba se sem vrátit znovu. Limitem je tu zde jen fyzická kondice.
Končím výlet s nastoupanými 9500 m a myslím si, že to bohatě stačí. My splitboardisti stejně nejsme známí pro naši rychlost do kopce a nastoupané metry, ale spíš pro tu zábavu z kopce dolů. A té jsem měl za těch 8 dní až dost.
Vyzkoušeli jsme si, že i skialpové výlety je něco, co umíme. Takže příští sezonu se můžeme v nějaké podobě krásné destinaci vozit spolu. Doma už jen balím prkna do sklepa, je čas jít na Bike – kam jinam než na Martinské hole.
Link na video:
https://youtu.be/Ije2zYBGOcg?is=lOflXYH75Qs7gVTv
Jakub – Turiec Trails
