15/07/2017
My postupně balíme na letošní Protector. Co vy?
Odpolední slunce se zostra opíralo do betonové plochy kontejnerového překladiště a ze všech, co stáli okolo, lil pot proudem. Pronajatý Hercules v dálce právě do svých útrob přijmul další várku omlácených kontejnerů a odroloval na stánku. Řev motorů nabíral na síle a i přes vzdálenost letištní plochy a skladiště sem doléhal a ohlušoval.
Mohutně stavěný muž v triku s urvanými rukávy, které odhalovalo složité tetování, si zapálil cigaretu a hladově nasál dým:
„Kurva, to už je asi pátá várka!“
Unaveně se opřel o další z kontejnerů, připravený k odvozu. Zbytek mužů ve směsici vybledlých maskovacích oděvů vyčerpaně posedala do slabého stínu, který vrhala hradba dalšího přepravovaného vybavení.
„Zasranej kontrakt! Zhebnu ještě než tam vůbec doletíme!“ Další z mužů, s lehce ustupující pleší unaveně ležel na zemi a jenom ztěžka zvednul hlavu. „Mám ruce jako orangutan.“
„Vážně toho s sebou musíme mít tolik?“ Mladík, který byl ve skupině nejmladší, se nešťastně ohlídnul na kup vybavení a pak na svoje mozolnaté ruce.
„To teda musíme,“ odtušil muž s plnovousem a lehce vylezlým břichem. Měl zavřené oči a nevidomě zíral do oblohy. „Až tam budem, máme s sebou jenom co si vezem. Vzhledem k tomu, že jsme přišli o základnu, tak tam musíme všechno vybudovat znova. A vážně nechceš shánět nic co potřebuješ, na tamním trhu.“
„Hm,“ nešťastně pokrčil rameny mládenec a nepřítomně se zadíval do dálky. „A to to musíme fakt tahat všechno sami?“ Očividně se nevzdal možnosti postěžovat si, dokud to jde. „Vždyť budem hotoví, než tam doletíme. To nám to nemohli odtahat místní dělňasové?“
„To teda k***a že nemohli!“ Ostré prásknutí hlasu zpoza jednoho kontejneru půlku kontraktorů zvedlo ze země. Druhá půlka se jenom ušklíbla a zůstala sedět. Bylo poznat, kdo letí poprvé a kdo ne.
„Nenechám žádný trhany, aby nám rozmlátili štáb ještě, když je v bedně. Leda by si tam chtěl někdo vlízt a celou dobu to vevnitř držet, co?!“
Autorita muže, který právě přišel, nenechala nikoho na pochybách, kdo tu velí. „Takže zvedněte prdele a za dvě hodiny se otevírá další nákladový okno. A přihoďte k tomu tohle!“ zvýšil při poslední větě hlas, aby přehlušil zvuky nesouhlasu, a podal jednomu z mužů velkou ceduli s logem společnosti.
Muž s otrhaným trikem se na uvítací ceduli podíval a neskrýval pobavení: „To zas někomu hejbnem žlučí, co, pane?“
„Vo tom nepochybuj. A ještě nám k tomu zaplatěj pěknej balík,“ ušklíbnul se velitel, otočil se a odešel podepsat stohy formulářů.