12/06/2026
Ne vždy jsem se věnoval jen motorkám, jako novinář jsem začínal s úplně jiným sportem. Dovolte mi dnes proto prosím jednu velmi osobní vzpomínku.
Kdysi dávno jsem byl jedním z těch, kdo provozovali legendární (a dnes již neexistující) server fotbálek.cz. Jedním z úkolů, které mi z toho vyplývaly, bylo pokrýt domácí zápasy Drnovic a Brna. Díky tomu jsem měl možnost potkat mnoho zajímavých lidí, Karlem Jarŭškem počínaje a třeba Ladislavem Škorpilem konče. Záměrně jmenuji tyhle dva, protože byli profesně i lidsky výjimeční a mám s nimi spousty zážitků. Ale i nad nimi vždy čněl J***y. Legendární mistr bonmotŭ Petr Uličný. S ním se člověk doslova těšil na pozápasové tiskovky, protože co řekl, to sedělo jak pověstná p***l na hrnec. A salvy jeho vtípkŭ, kterými si dobíral nejen své okolí, ale hlavně sebe, to byl kulomet lidství v tom nejlepším slova smyslu. Byl i prvním trenérem, který mi nabídl tykání. Mně, novinářskému elévovi s foťáčkem na krku.
Zároveň jsem s "Johnem" zažil neuvěřitelnou věc. To když přijel coby trenér Hradce Králové do Brna. Hradec vyhrál, a tak by se dala čekat velká nevŭle ze strany fandů Zbrojovky. A víte co se stalo?
Celý stadion na konci zápasu povstal a tleskal. A provolával "Pééétr Uličný!". Tak moc ho po předchozím působení milovali fans Brna, i přesto, že moravskou metropoli vyloupil s Hradcem.
Petr byl prostě svůj, legenda už za svého života, zemitý chlap, který dnes a denně dokazoval, že být člověkem jde i v dnešní době.
Dnes Petr odešel trénovat tam nahoru. A já na jeho počest vstávám, tleskám a jako tehdy v tom Brně skanduji - Pééétr Uličný! Díky za čest se s tebou znát, J***y.
