20/06/2026
V týdnu jsem četla příspěvek kamarádky a jogínky Dominiky, který ve mně hodně zarezonoval. 🙏
Možná proto, že obě pocházíme z prostředí, kde bylo tělo od dětství nejen nástrojem pohybu, ale často i předmětem hodnocení.
Přiměl mě zamyslet se nad tím, jak se za ty roky proměnil můj vztah k vlastnímu tělu. A jak se na něj dívám právě teď, na konci svého třetího těhotenství.
Tyhle fotografie vznikly přibližně rok až dva po narození našeho Alberta.
Dnes v nich nevidím ideál, ke kterému bych se potřebovala vracet.
Vidím v nich kus svého příběhu.
Tři desítky let pohybu, disciplíny, hledání, omylů i proměn. A připomínku toho, že vztah k vlastnímu tělu je cesta, nikoliv cíl.
Od čtyř let balet. Taneční konzervatoř. Později jóga. Tisíce hodin práce s tělem.
A právě proto je pro mě současné, třetí těhotenství možná v něčem těžší než pro některé jiné ženy.
Když jste celý život zvyklí, že tělo poslouchá a zvládá věci, které většina lidí nikdy nezkusí, není úplně jednoduché přijmout období, kdy najednou funguje jinak.
A přestože toto těhotenství přišlo v době, kdy jsme ho úplně neplánovali, nikdy jsem ho nepřestala vnímat jako dar.💝
Možná právě proto, že s přibývajícím věkem kolem sebe vidím stále více žen a párů, pro které není možnost mít dítě samozřejmostí.
O to větší vděčnost cítím za to, že jsem mohla touto cestou projít už potřetí.
To ale neznamená, že musí být vždy snadná.
Vděčnost a náročnost se vzájemně nevylučují.
Od dětství jsem vyrůstala v prostředí, kde bylo tělo neustále hodnoceno. Dlouhé roky jsem slýchala, že bych měla být hubenější.
A můj vztah k tělu nebyl dlouhé roky vůbec laskavý.
Byla období, kdy jsem se trápila dietami a různými způsoby, jak být ještě hubenější. Nic z toho nebylo funkční ani zdravé. Neměla jsem rozhodně daleko k PPP. (poruchám příjmu potravy)
Pamatuji si chvíle, kdy jsem na tanečním sále byla vyčerpaná natolik, že jsem téměř kolabovala.
Protože když je člověk dlouho přesvědčený, že jeho hodnota souvisí s tím, jak vypadá, dokáže vůči sobě být překvapivě krutý.
Díky józe už dnes nejsem tam, kde jsem bývala. Ne proto, že by podobná témata zmizela, ale protože se k nim dokážu vztahovat jinak.
Poslední týdny jsem si znovu uvědomila, jak velkou sílu mají slova. Některá dokážou povzbudit. Jiná, byť vyslovená bez zlého úmyslu, mohou zasáhnout mnohem víc, než si jejich autor uvědomuje.
Žena v závěru těhotenství velmi dobře ví, že je unavená. Ví, že vypadá jinak. Ví, že ji čeká porod. Nepotřebuje to připomínat.
Potřebuje spíš důvěru.
A právě té se mi naštěstí v posledních týdnech dostává opravdu hodně. Od mého muže. Od kamarádek. Od lidí, kteří mě skutečně znají.
Lidí, kteří nehodnotí, ale podporují.
A za to jsem nesmírně vděčná.🤍
Jóga mě za ty roky naučila dva důležité principy.
Áhimsu - laskavost k sobě.
A tapas - disciplínu, vytrvalost a ochotu projít i tím, co není pohodlné.
Ani jedno bez druhého nefunguje.
Nechci se po porodu trestat za to, že moje tělo udělalo přesně to, co mělo udělat. Stejně tak ale nechci rezignovat na péči o něj. ☯️
Hledání rovnováhy mezi laskavostí a disciplínou je možná jedna z největších jógových lekcí, které znám.
Nevím, jak bude moje tělo vypadat za půl roku nebo za rok. A vlastně je to v pořádku.
Vím jen, že mu chci dopřát čas, respekt a péči. Ne tlak, výčitky a neustálé porovnávání s tím, kým jsem byla předtím.
Protože praxe není absence těžkých emocí. Je to způsob, jak s nimi být. A právě v takových chvílích se ukazuje její skutečná hloubka. 🪷
