09/06/2016
Najde se pro koně místo?
Obliba jezdeckého sportu stoupá závratnou rychlostí a stavy koní v ČR lámou jeden rekord za druhým. Jakkoliv se tedy zdá, že právě nyní je snažení generací hipologů korunováno úspěchem, čeká nás ještě splácení dalších hipologických dluhů vzniklých za 40leté vlády komunismu. Které dluhy mám na mysli?
Pro civilizaci byla donedávna hipomobilní energie nepostradatelná. Dokládá to kaleidoskop plemen, který staletou práci hipologů dokumentuje. Jakkoliv to mnoha současným jezdcům a milovníkům koní zůstává skryto, jezdecký sport je pouze menší částí této mozaiky. Částí sice dnes značně preferovanou a komerčně nejsnáze uchopitelnou, ale stále jen částí. Žijeme v době, která je sportem fascinována. Sportovní medializaci a popularita vítězů nás provází na každém kroku. Přes současnou spokojenost se vstupem českých jezdců na důležitá kolbiště to ale nevypadá, že by česká stopa mohla světové jezdecké soutěžení nějak výrazněji ovlivnit. Z hipologického hlediska je zde ovšem něco, co hravě zastíní účast českých jezdců a koní na mistrovství světa či olympijských hrách.
Česká republika disponuje klenotem nejvyšší kategorie, který ji jako jediný řadí mezi skutečně koňařské země. V 90. letech minulého století to bylo naštěstí vysvětleno i exekutivní moci. Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem dosáhl nejvyšší celospolečenské ochrany a 70 koní pod jeho střechou také. Snaha hipologických osvícenců byla korunována světově bezprecedentním úspěchem. Jsme jediná země na světě, která na koně hledí jako na živé umělecké dílo a cení si ho jako Národní kulturní památky.
Po bolestných peripetiích trestně právního charakteru, které se hřebčínu v Kladrubech nad Labem ještě postarají o bulvárně nepříjemnou publicitu, byla dokončena velkolepá rekonstrukce. Koně a lidé v Kladrubech nad Labem žijí po sto letech opět v důstojném prostředí odpovídající jejich historické důležitosti. Zdálo by se, že je vše vyřešeno. Ale není, právě zde je nezbytné začít splácet největší dluhy.
Na konci května proběhl v Kladrubech den Starokladrubského koně, který svoji přítomností ozdobilo dánské královské spřežení. Zlatý kočár královny Margarety II, tažený šestispřežím starokladrubských běloušů projel Pardubicemi, doprovázený kočárem z Národního hřebčína. V Pardubicích to byla sláva a živo bylo i druhý den v Kladrubech nad Labem. Nemile mě ale překvapil nezájem celostátních médií. Byl jsem si jist, že starokladrubští koně v ceremoniálních zápřežích uprostřed důležitého města ČR budou sólokaprem všech celostátních zpravodajství. A právě v tom spatřuji dluh, který naše společnost u koní stále ještě má.
Česká veřejnost koně vytěsnila na okraj svého života. Vyhradila mu jezdecká kolbiště a dostihová závodiště. Hipologické stavby, kterých je po celé naší zemi mnoho, jedna po druhé již dávno prohrály či prohrávají svůj souboj o účel, kterému měly sloužit. A tak v jízdárnách vznikají další galerie či nákupní střediska, ve stájích restaurace. Nikoho ani nenapadne, že by mohly opět sloužit svému účelu a že by bylo možné žít společně s koňmi tak jako po staletí.
Česká republika a její představitelé vnímají jediné naše původní plemeno jako kulturní památku. Nejsou ale ochotni vrátit “svého” koně do státního ceremoniálu, kvůli kterému byl po staletí chován a šlechtěn. Veřejnost přihlížející nějaké náhodné akci pak nevnímá starokladrubského koně jako světově unikátní zvíře, ale pouze jako atrakci rovnající se sledování natáčecího dne nějaké pohádky, či turistické atrakce drožkářského typu. Obávám se, že stejně vnímána byla laickou většinou i návštěva královského spřežení dánské královny.
V každém případě je dobře, že se Národní hřebčín svým elitním zákazníkem pochlubil. Doufejme, že je to první krůček k nalezení hipologické cesty i mezi české zákonodárce. Ti první by již měli pochopit, že je povinností českého státu své kulturní dědictví propagovat. A zvláště když se jedná o koně. Žijí společně se svými lidmi v Kodani, Vídni, Paříži či Londýně. Není jediný důvod, proč by to tak nemělo být i u nás. A pokud není momentálně osvícený panovník na Pražském hradě, mohou se úkolu klidně zhostit Pardubice. Tradici si nesou po staletí ve svém znaku.
Ing. Cyril Neumann