22/05/2026
Tělo není stratég. Ve jménu úspory promrhá všechno.
Dnešním příspěvkem se dostávám k tomu, co považuji za středobod a nosný pilíř ZDRAVÉHO stárnutí – longevity.
Náš život se zapisuje do našich tkání. Naše typické pozice, strachy, napětí, traumata – všechno v těle zanechá stopu. V důsledku toho se některé svaly dostanou do permanentního napětí, jiné ochabnou, později v určitém místě zbytní vazivová tkáň a nakonec se může změnit i struktura kosti.
Kdybychom, stejně jako to dříve dělaly děti, denně lezli po stromech, váleli kotrmelce a dělali „skopičiny“, tak tělo včetně páteře a hrudníku zůstane pružné a mobilní.
Jenže kdo to dělá? Snad jedině blázen. A dobře mu tak. Ten, kdo „bláznem“ není, spěje ve své „důstojnosti“ k „sošnosti“. Ovšem nikoliv ve významu ušlechtilé krásy, ale ve smyslu „zkamenění“.
Náš civilizovaný způsob života nekompromisně formuje naše těla. Přemíra sezení vede k tomu, že páteř ztrácí na své pohyblivosti a ruku v ruce s tím jdou i žebra a hrudní koš. Nemusí to být jen sezení, ale jakákoliv dlouhodobá činnost vyžadující strnulé či nepřirozené držení těla.
Tělo se chová ekonomicky. Velmi rychle se přizpůsobuje situaci, ke které je užíváno:
* Pokud svaly musí makat, sílí.
* Pokud nemusí, vychudnou – zbytečně by totiž „žraly“ energii.
* Je-li někde setrvalá konstantní zátěž, sval je nahrazen vazem, který energii
* nespotřebovává.
* Chrupavka, pokud je setrvale přetěžována nebo naopak nepoužívána, začne vápenatět, a dokonce se může změnit až v nepružnou kost.
* Své udělá i stres, který vede k napětí a tím k omezení pohybu.
Pokud budeme denně dlouho sedět a nebudeme to kompenzovat cvičením, tak kromě toho, že nás nohy po čase neunesou, začnou tuhnout záda. Nejspíš odspodu, od beder. Ta možná začnou bolet, ale to není ten hlavní problém.
Skutečný problém je následná postupná ztráta pohyblivosti páteře a hrudníku.
Pokud se začne zvětšovat hrudní kyfóza (zakulacení zad) a ramena vyjedou dopředu, hrudník se uzavírá pro nádech. Když současně povolí břišní stěna, nebo naopak zůstane v soustavném napětí, je vymalováno.
Proč? Dech se v důsledku „znehybnění“ hrudníku stane mělkým.
Tělo neumí plánovat, není stratég. Ve jménu momentální úspory je schopno ztratit v budoucnu vše. Pokud se dech změlčí, potřeba vzduchu je doháněna frekvencí dýchání – zrychlením.
A nyní ten paradox: to, co se zprvu jevilo jako velmi elegantní úsporné opatření, nakonec způsobí, že „sošný“ hrudník učiní proces dýchání energeticky značně náročným a unavujícím.
Těch problémů, které ztrátou mobility páteře a žeber vzniknou, je ovšem mnohem více. Pohrabu se v tom v příštím příspěvku.
Aby to mělo nějaký povzbudivý závěr: Pokud dnes začnu cíleně cvičit a vědomě dýchat, už zítra to přinese efekt. Bude nepatrný, ale když vytrvám, začnu svůj osud „zkamenění“ pomalu, ale jistě přepisovat.