22/08/2026
21. srpen 1968 je bez pochyby černým dnem v dějinách Československa. Napsal ale i příběhy, které hodně vypovídají o tom, kam patříme, kulturně i schopností postavit se přesile ve chvíli naprosté beznaděje. A tenhle vzdor, stejně jako osud generálmajora Olšana, o nás řekl víc než mnohé pozdější politické manifesty…
Slyšeli jste o vojácích, kteří se 21. srpna 1968 vzepřeli okupantům? Zatímco se Československo probouzí do šoku z nepochopitelné zrady a dunění tankových pásů, v posádce v Lešanech nedaleko Prahy začíná příběh jako z válečného filmu. Plukovník Alois Olšan a jeho muži z 33. protitankové brigády odmítají sklopit hlavy. Místo aby okupantům otevřeli bránu, otevírají sklady s municí.
Všechno začíná ještě za tmy. Je zhruba půl druhé ráno, když v lešanských kasárnách zazvoní telefon. Zvedá ho náčelník štábu, podplukovník Alois Konicar. Zpráva z nadřízeného velitelství zní jako špatný vtip: Do země vstupují spřátelená vojska, vláda o tom ví a vy jim musíte poskytnout veškerou myslitelnou pomoc.
Když se Konicar pokusí rozkaz předat veliteli brigády, plukovníku Olšanovi, dostane odpověď, která mluví za většinu národa:
"Tady se zrádcům pomáhat nebude!"
Dopoledne 22. srpna svolává Olšan poradu velitelů. Nikdo v místnosti nemá chuť dělat okupantům hostitele. Tlak je obrovský, odhodlání vzdorovat také. Olšan proto vydává rozkaz, který mohl během několika minut rozpoutat skutečnou bitvu:
"Protitanková děla ven z kasáren. Zaujmout kruhovou obranu!"
Tři baterie vyrážejí do palebných postavení a vojáci navážejí ostré granáty. Děla jsou připravena zahájit palbu proti každému, kdo by se pokusil posádku obsadit. Nejméně jedna protitanková baterie zůstává neustále zapřažená za nákladními automobily, aby mohla okamžitě vyrazit do akce.
Zpráva o vzdorných Češích s nabitými kanony se rychle dostává k nadřízeným i k samotným okupantům. Do Lešan okamžitě vyráží plukovník Ladislav Janouch, který má vznikající průšvih uhasit dřív, než začne skutečný masakr.
Janouch zavolá veliteli sovětského okupačního tankového pluku a oznámí mu, že situaci uklidní a československá děla nechá zatlačit zpět do garáží. Dostane však překvapivou odpověď. Sovětský velitel ho žádá, aby techniku raději nechal přesně tam, kde je. Má oprávněnou obavu, že jakákoliv manipulace s nabitými děly může situaci ještě zhoršit.
Janouch proto vydává Olšanovi poněkud paradoxní, ale naprosto striktní rozkaz:
"Zůstaňte na pozicích. S technikou se nesmí hýbat. Nestartujte motory. Neodvěšujte kanony."
Napětí se podaří zmírnit až poté, co plukovník Janouch osobně jedná s Olšanem i se sovětským velitelem. To, že se právě lešanská posádka jako jedna z mála okupantům otevřeně vzepřela, přitom nebyla náhoda.
Sídlila zde 33. protitanková brigáda, hrdě nesoucí čestný název „Bělocerkevská, Jaselská, Prešovská, Popradská“. A velel jí muž, který nebyl žádný kancelářský šiml. Plukovník Alois Olšan jako mladík prošel po boku generála Svobody peklem bitvy u Sokolova i krvavými boji na Dukle. Tváří v tvář okupantům se v něm v srpnu 1968 znovu probudil frontový voják. Zbraně bez odporu složit zkrátka nedokázal.
Pro Olšana tím však příběh neskončil. Nastupující normalizační garnitura mu jeho vzdor nezapomněla. Velitel, který byl připraven postavit se sovětským tankům, byl krátce po srpnových událostech převelen na podřadnou funkci. V roce 1974 ho z politických důvodů z armády definitivně vyhodili. Hrdina východní fronty se pak musel živit manuálně jako topič.
Zadostiučinění se dočkal až po pádu komunistického režimu. V roce 1990 byl plně rehabilitován a povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Jeho mimořádnou odvahu ocenil v roce 1997 také prezident Václav Havel, který mu udělil Medaili Za hrdinství.
Alois Olšan mladší zemřel v roce 2005 s vědomím, že patřil k těm nemnoha, kteří si v temných dnech srpna 1968 dokázali zachovat rovnou páteř.
