05/11/2026
Radík a houpačka. To je láska!
Ale rozhodně ne jen tak ledajaká. 😄
Radík miluje houpání. A čím výš a intenzivněji, tím lépe.
Sám se ale houpat neumí. Nerozhoupe se, neodstrčí se nohama. Musím ho houpat já. A běda, když na chvíli přestanu nebo zpomalím! Hned mi dává najevo, že takhle tedy ne. Potřebuje pořádnou jízdu.
Někdy při houpání dokonce zavírá oči a naplno si užívá ten pocit pohybu.
U autistických lidí může být vyhledávání takových intenzivních pohybových podnětů součástí takzvaného stimingu. Houpání, kolébání, skákání nebo točení pomáhá některým z nich zpracovávat smyslové vjemy a regulovat vlastní rozpoložení.
Pohyb a rovnováhu zpracovává mimo jiné vestibulární systém. A právě jeho podněty mohou někteří autističtí lidé aktivně vyhledávat.
Když se ale podíváte na Radíka na hřišti, zjistíte, že si vlastně neumí hrát tak, jak jsme zvyklí u ostatních dětí.
Nepoužívá běžné hračky, nezapojuje se do společných her, neumí jezdit na odrážedle ani na kole. Často si vezme klacík nebo kámen a s tím běhá sem a tam.
A houpačka? Ta ho dokáže opravdu zabavit.
Je tu ale ještě jedna důležitá věc. Radík se nebojí. Ani výšky, ani situací, které by pro něj mohly být nebezpečné. Nemá dostatečně vyvinutý odhad rizika a nedokáže vyhodnotit nebezpečí tak jako my.
Dokázal by skočit do vody, kde nestačí, vběhnout do silnice nebo se vydat na nebezpečné místo ve výšce. Proto musím být neustále ve střehu. I když si zrovna jen užívá obyčejnou houpačku.
To, co může na první pohled vypadat jako bezstarostná dětská radost, je u nás také o neustálém dohledu, přizpůsobování a hledání toho, co Radíkovi dělá dobře.
A já se zase učím dívat na svět jeho očima. 🤍
