29/07/2026
Génius rodem z Mokrosuk u Sušice Václav Vojta (12. 7. 1917-2000), jak on sám říkával „našel“ metodu reflexní lokomoce a stal se světově proslulým dětským neurologem.
Rodinou byl předurčen ke studiu bohosloví a byl vyslán do Českých Budějovic na Gymnázium J. V. Jirsíka. Tehdy to byla soukromá škola, tudíž nijak majetná rodina a farnost finančně podporovaly nadaného studenta. Během studia a dospívání poznal, že dráha klerika není pro něj. Když své rozhodnutí stát se lékařem oznámil doma, byl konec s hmotnou podporou a musel na gymnáziu dostudovat za své, dával kondice a využíval příležitostné brigády. A to také na medicíně v Praze, která ho fascinovala. Musel se ohánět, hrdost mu nedala, aby šel s prosíkem domů.
Po promoci nastoupil na kliniku jako asistent prof. Kamila Hennera, zakladatele moderní neurologie. Když jednou spolu uvažovali o jisté bezmoci, jak rozhýbat sval novorozence, pronesl prof. Henner akademickou otázku: jak jen donutit mozek, aby dal pokyn svalu a Vojta reagoval: co kdyby se na to šlo opačným směrem, že by sval dal pokyn mozku. Tato bezprostřední poznámka dala Vojtovi start na dlouhou a také vítěznou trať.
Vojtovou zásluhou je jeho propracovaná metodická soustava „cviků“ a souběžných mechanických podnětů svalů končetin, které aktivovaly relevantní části mozku. Celý profesní život se věnoval vývojové kineziologii u hybně postižených kojenců, dětí a mladistvých a pořádal semináře pro lékaře a fyzioterapeuty.
Nikdy nebyl členem politické strany a ostentativně se hlásil ke katolické víře. Byl poněkud svérázný a hlasitý ve svých výrazových projevech, kterými dával najevo nejen co umí, ale také, co si myslí o druhých, zejména komunistech. Když 21. srpna 1968 byl s rodinou v Jugoslávii u moře, zavolal mu kolega z univerzity v Kolíně nad Rýnem, aby se nevracel domů a nabídl mu místo na klinice. Bylo to velké dilema. Vojta tehdy neuměl německy a dovedl si představit, co ho čeká po návratu do Prahy.
S manželkou a třemi malými dětmi nasedli do vozu ford cortina a odjeli pouze s vybavením na dovolenou do emigrace. 1975 přesídlil do Mnichova, kde pracoval v Dětském centru prof. Hellbrügga a stal se tam vedoucím rehabilitačního oddělení.
Jeho učebnice byly přeloženy do desítek jazyků, vyjma češtiny, slovenštiny a ruštiny. To zakázal po dobu, kdy na východě vládnou „komunisté“. Překlad po roce 1990 do češtiny již nebyl potřebný, neboť se neurologové v Československu Vojtovu metodu naučili z anglických, německých nebo francouzských překladů.
Vše se vyvíjí. Dnes se uplatňují Vojtovy metody nové generace po celém světě. Bylo dojemné zažívat štěstí matek, kterým se Vojtovou metodou rozhýbalo dítě. Jedna z maminek si klekla na zem, aby mu líbala nohy, jiná ho objala v hromadné dopravě a při tom jí tekly slzy, že spolucestující v úžasu diskrétně ztichli.
Tyto projevy vděčnosti Vojta až drsně odmítal. Totiž žádná z maminek neznala jeho bolest, kterou byl jeho stesk po domově. Ač mu po emigraci ležel svět u nohou, dokonce jeho centrum v Římě otevřel Jan Pavel II., kdykoliv se setkal s někým z blízkých z Prahy, opakoval se slzami v očích, jak rád by se vrátil domů.
Po Sametové revoluci přijížděl do Prahy, ale jeho kolegové byli ještě v produktivním věku a nezapomněli, jak o nich smýšlel, když byli členy KSČ, navíc mu záviděli úspěch. Na jeho pohřeb v Mnichově v roce 2000 se nedostavil ani jeden zástupce akademické obce z Prahy, ani žádná instituce z ČR nezaslala květinový pozdrav s uznáním.
