31/10/2026
Valencia - poprvé tři
Ve čtvrtek 15. října jsme měli jednu velkou premiéru. Už jsme nebyli sami dva, ale náš tým doplnil borec Martin Kotala. My si šli zaběhnout třetí pokus smíšené dvojičky a zlepšit náš čas na 1:20. Martin si v open singlu šel pro svůj první SUB60. Letěli jsme z Krakowa už v úterý. Dali jsme si rande v Benátkách a po dlouhé noci na letišti jsme ve středu dopoledne byli na místě. Opět jsme měli ten nej support v podobě naší terminátorky Ivet, kterou skvěle doplňoval její manžel Míra. Cestou zpět jsme navštívili Milán, kde jsme viděli...autobus, nadraží a metro. A těsně jsme se vyhli demonstracím. To ale jindy ;)
Berlínský čas 1:28:20 jsme v Istanbulu vylepšili na 1:22:29. Teď jsme si dali za cíl dostat se na 1:20. Vzhledem k tomu, že jsem nemohl 2 měsíce běhat a odcestovali jsme s tím, že jsem běžel 1x 3,5 km, už tak to nebyl lehký cíl. Na stanoviště si už ale věříme, tak jsme v ten menší posun nahlas doufali. Martin pro změnu maká jako ďas, takže nemohl mít jiný cíl, než svůj výkon stlačit do hodiny.
A jak jsme teda dopadli?
Už ráno po 8:00 na trať vyběhl Marťas. Od začátku to pustil na maximum a držel se na čele své vlny. Postupně ho však začalo pár borců předbíhat, ale i tak to stále vypadalo nadějně s pokořením sub60. Jak sám přiznal, u wall ballů už měl mžitky a musel několikkrát zastavit. I tak to bylo nakonec krásných 1:03:. Martin byl sice zklamaný, ale jeho 22 místo z 1638 mužů a 6. místo ve své věkové kategorii je skvělé!
Odpoledne jsme vyběhli my. Žádná nervozita. Naopak jsme byli i díky tomu, že jsem vůbec neběhal, uvolněni. Prostě jsme šli otestovat koleno, které mi nedovolilo běhat, ale paradoxně dřepy, výpady a vůbec posilování a všechny disciplíny jsem trénoval naplno. Když jsme vyběhli, bylo hned jasné, že díru do světa s tempem pod 6 minut neuděláme. Ale byli jsme překvapeni, že koleno vůbec nebolelo. Žádné kulhání. Oproti předchozím pokusům jsme roxzónu ani jednou nešli. A bylo to hned znát. Skierg, oboje saně i angličáky, to vše jsme zvládli skvěle. Tepovku jsem dokonce držel hodně nízko. Ale nebyli bychom to my, aby se něco nepokazilo.
Na řadu přišlo veslo, které jsme hodně zlepšili. Bohužel jsme měli utahování otočené naopak. Takže když jsme udělali automatický pohyb pro utažení třmenů, místo toho se nám jeden úplně vyvlékl. Ne, nervy na opravu jsem neměl, takže jsme více jak polovonu jeli s jednou nohou neutaženou. Technicky a fyzicky to nebylo úplně zlé, ale moje hlava si vzpomněla na svou cholerickou stránku... Na vesle jsme prostě ztratili. Farmáře jsme opět o pár vteřin zlepšili a přišly výpady s pytlem na ramenech. To mi už pomalu docházelo. Přeci jen jít na bězecký závod (více jak z 50%) bez běhání je prostě, slušně řečeno, nerozvážné... Takže z domluveného rozdělení 8 výpadů Paťa a já 6 (původně kvůli mého kolena) jsem po polovině na Paťu jen řval ať jede. Naštěstí tohle je její silná disciplína. Poslední kolo jsme kousli a přidali. Já teda z posledních sil a to bylo bohužel na wall ballech znát. No rep, no rep, no rep a já měl chuť zahrát vybíjenou s medicimbálem a vybít prvni ranou kapitána pana rozhodčího. Vina ovšem nebyla na jeho straně. Jednou pod, jednou nad, pak až na hranu terče. To se mi prostě nepodařilo. Opět to zachraňovala Paťa a raději ani nechci vědět, jaký byl poměr jejích uspěšných hodů k těm mým.
