100 příběhů od vody, aneb mezi hladinou a srdcem.

100 příběhů od vody, aneb mezi hladinou a srdcem. Ukázky z připravované knihy o zážitcích u vody z trochu jiného pohledu, než jen chytání ryb. Příběhy budou zatím neuspořádané, bez ilustrací.

Budou přibývat a já budu vděčný za každý názor.

Příběhy od vody píši samozřejmě dál, dokončuji momentálně trilogii. Jeden příběh i mě samotného rozesmál tak ho dávám pr...
17/04/2026

Příběhy od vody píši samozřejmě dál, dokončuji momentálně trilogii. Jeden příběh i mě samotného rozesmál tak ho dávám pro pobavení i vám. Když píší, soustředím se na děj, hlídám pravopis, škrtám a nemám čas přemýšlet, jaké to je. Bojuji s myšlenkou a ne jaké to bude. Když to bylo hotové tak jsem to přečetl v celku a rozesmálo mě to. Každý jsme nějak ujetý. Tak vám sem ten příběh dávám. Je sice vytržený z kontextu trilogie, ale to nevadí.

2. Zdeněk a „mluvící“ sonar
Ranní opar se ještě líně válel nad hladinou u Hartvíkovic, když Zdeněk s hrdým úsměvem vítal kluky na palubě. „Tak se podívejte, pánové. Phelipe, ty jsi minule říkal, že do té televize pořád koukám, tak jsem to vylepšil. Pořídil jsem si nejnovější aktualizaci s umělou inteligencí a hlasovým modulem. Teď už mi ten sonar všechno hlásí sám!“
Adam si skepticky posunul kšiltovku. „Hlásí sám? Aby ti taky neřekl, že máš levou ruku olšovou, když sumce netrefíš.“
Zdeněk se jen zasmál a zapnul přístroj. Sonar zablikal a z reproduktoru se ozval příjemný, ale až nepříjemně sebevědomý ženský hlas: „Vítejte, kapitáne. Systém je připraven. Dnes je ideální den pro lov sumců, pokud ovšem udržíte prut v klidu.“
„Slyšeli jste to? Ona se mnou mluví!“ zářil Zdeněk a vyrazil směrem ke korytu.
Netrvalo to dlouho a sonar začal úřadovat. Jenže místo technických údajů začala ta mluvící krabice komentovat úplně všechno.
„Pozor, kapitáne. Právě jste přejel krásné krmné místo. Vaše manévrování připomíná opilou kachnu. Doporučuji srovnat kurz,“ zahlásil sonar přesně ve chvíli, kdy se Zdeněk snažil elegantně zakotvit u pařezu.
Phelipe s Adamem se začali potichu dusit smíchy. Zdeněk zrudl. „To se jen kalibruje, to bude dobrý.“
Když pak Zdeněk nahodil svou velkou gumu na vertikální přívlač a nástraha dopadla o metr vedle stínu velkého sumce, sonar okamžitě zareagoval: „Analýza hodu je uplná katastrofa. Ryba právě dostala záchvat smíchu. Šance na záběr klesla na nula celých pět procent. Doporučuji vrátit se k pletení svetrů.“
„Tak to už stačí!“ vybuchl Zdeněk a začal horečně mačkat tlačítka. „Kde se to vypíná? Ta potvora mě uráží před kamarády!“
„Nech to být, Zdeňku,“ smál se Adam a otíral si slzy z očí. „Konečně někdo, kdo ti u té vody řekne pravdu do očí. Ta krabička má postřeh!“
Sonar ale nepolevoval. Když Phelipe ze břehu, kam ho kluci mezitím vysadili, vytáhl krásného candáta, sonar na lodi zahlásil: „Detekován úspěšný rybář na břehu. Kapitáne, doporučuji pozorovat a učit se. Vaše nástraha se momentálně jen nudí u dna.“
Zdeněk vztekle popadl hadr a přehodil ho přes monitor, aby tu „chytrou dámu“ aspoň neviděl. „Já jí dám svetry! Já jí dám opilou kachnu!“
Večer, když seděli u ohně a Zdeněk se snažil v loďce sonar definitivně přenastavit, ozvalo se z lodi už jen tiché: „Detekována zvýšená hladina alkoholu v okolí. Kapitáne, s tím Bráníkem opatrně, ať nemusíme Phelipeho zase lovit z vody.“
Phelipe s Adamem vybuchli smíchy nanovo. Zdeněk nakonec rezignovaně vyškubl kabel ze zásuvky a v údolí konečně zavládlo to staré dobré ticho.
„Víš, Zdeňku,“ prohodil Phelipe, když jim podával pečené ryby, „ta tvoje technika je fajn, ale u Dalešic je nejlepší, když za nás mluví jen voda. A ta tvá sonarová dáma by stejně nikdy nepochopila, že nám nevadí chytit nulu, pokud u toho máme klid od keců.“
Zdeněk se podíval na tu černou krabici v lodi a pak na své kamarády. „Máš pravdu. Zítra ji nechám v krabici. Radši budu nemehlo, ale s váma a v klidu.“
A tak u Wilsonky zase zavládlo příměří. Jen Adam si před spaním neodpustil malé rýpnutí: „Zdeňku, zeptej se jí ještě, jestli neví, kde mám ty druhý ponožky?“ Ale Zdeněk už jen zamručel a hodil po něm prázdný plecháček.

01/04/2026

To byl poslední příběh 1. Dílu
Zbývá jen doslov. Druhý díl bude zanedlouho.

Doslov:
Poděkování vodě a přátelům.
Když se hladina Dalešické přehrady za soumraku uklidní a skály se v ní zrcadlí jako tváře starých známých rybářů, člověk pochopí, že u vody nikdy nesedí úplně sám. Každé nahození, každý tichý rozhovor a každá ryba, která získala zpět svou svobodu, v nás zanechaly stopu nekonečného příběhu.
Tato kniha není jen vzpomínkou na toulky s prutem v ruce, je to i poděkování.
Děkuji vodě, že nás učila trpělivosti a pokoře, že nám ukázala, že se svět netočí jen kolem našeho spěchu a masa z ryb, ale také kolem rytmu a tlukotu srdce pod hladinou.
Děkuji přátelům, se kterými jsem sdílel přátelství, porozumění a klid. Těm, kteří tu stále jsou, i těm, kteří už svá místa na břehu opustili a jejichž pruty odpočívají v kůlnách, nebo v rukou někoho jiného. Vaše příběhy neodpluly po proudu. Zůstaly vryté do těchto stránek a do každého kamene na břehu přehrady, který jste kdy navštívili a prožili zde svůj příběh.
U Dalešic se říká, že voda nezapomíná. A my nezapomínáme s ní ani na ni.
Petrův zdar – s úctou k životu.

30/03/2026

Příběhy od vody
21. Poslední sbohem
Phelipe seděl na břehu a v rukách svíral starý, poctivý laminátový prut. Nebyl to žádný moderní kousek z uhlíku, co váží pár gramů. Byl to těžký prut, s odřenou korkovou rukojetí, na které bylo vyryto malé písmeno „K“. Patřil Karlovi, který s nimi u přehrady sedával dobrých třicet let, než ho minulý měsíc zradilo srdce.
„Tak jsme tady, kamaráde,“ zašeptal Phelipe a palcem přejel po tom vyrytém písmenu.
Karel mu ten prut odkázal s tím, že má v sobě ještě jednu velkou rybu. Phelipe slíbil, že ho k vodě vezme. Adam se Zdeňkem seděli o kousek dál a nezvykle mlčeli. Věděli, že tohle není obyčejná vycházka. Byl to obřad.
Phelipe prut opatrně vystrojil. Každý pohyb dělal pomalu a s úctou. Navlékl staré olůvko, které našel v Karlově krabičce, a jako nástrahu dal kousek kůrky, přesně tak, jak to měl Karel rád. Pak se postavil na kraj skály a podíval se na Wilsonku, kterou starý přítel tak miloval.
Nahodil. Naviják si tichounce cvakl a olovo prořízlo hladinu přesně tam, kde se lámal stín skály do hloubky. Phelipe si sedl, položil prut do vidliček a čekal.
Slunce pomalu padalo za obzor a barvilo hladinu do zlata. Hodinu se nedělo nic. Pak se ale špička starého laminátu lehce zachvěla. Jednou, podruhé a pak se plynule ohnula v hlubokém luku. Phelipe vyskočil. Cítil v dlaních tu starou známou sílu. Nebyl to žádný dravý útok, ale klidný, těžký tah starého kapra, který ví, co dělá.
„To je on, Karle,“ vydechl Phelipe a cítil, jak se mu do očí tlačí slzy.
Souboj trval dlouho. Starý prut pracoval skvěle, jako by v něm opravdu zůstal kousek Karlovy duše. Když se u břehu konečně ukázalo zlaté tělo velkého šupináče, Adam přiskočil s podběrákem a opatrně rybu vyzvedl.
Byl to nádherný kapr, starý mohykán s jizvami na bocích. Phelipe ho nechtěl fotit, nechtěl ho vážit. Jen ho chvíli podržel ve vodě, poděkoval mu a nechal ho zmizet v hlubině. Pak vzal do ruky Karlovu starou krabičku, vyndal z ní poslední háček a hodil ho do přehrady.
„Odpočívej v pokoji, kamaráde. Ryba je zpátky doma a tvůj prut taky,“ řekl tichým hlasem.
Adam k němu přišel a položil mu ruku na rameno. „Udělal jsi to dobře, Phelipe. Karel by měl radost.“
Sbalili věci a odcházeli od vody za úplné tmy. Phelipe nesl starý laminát jako poklad. Věděl, že od teď už u Dalešic nikdy nebude sedět sám. Pokaždé, když uvidí odraz hvězd na hladině, bude tam s ním i kousek Karlovy duše.

29/03/2026

Příběhy od vody
20. Příběhy od dohasínajícího ohně
Večer se nad Dalešicemi rozprostřel jako sametová deka. Phelipe, Adam a Zdeněk si udělali malý oheň v závětří mezi skalami, kde se vůně kouře mísila s vůní mokrého jehličí. Ryby už přestaly brát, pruty byly stažené a nastal čas na to nejdůležitější – na příběhy s rybami, které u vody chutnají nejlépe.
„Tedy, chlapi,“ začal Adam a klackem prohrábl žhavé uhlíky, „pamatujete na toho sumce, co ho před lety viděl starý mlynář u hráze? Prý měl hlavu jako vrata od stodoly a vousy tlusté jako lodní lano.“
Zdeněk se jen pousmál a usrknul si z plecháčku horkého čaje. „Adame, mlynář toho napovídal. Ale pravda je, že pod Wilsonkou je jedna tůň, kam se ani potápěči neodváží. Prý je tam starý potopený dub a pod ním žije něco, co ani nemá jméno. Jednou mi tam něco vzalo nástrahu. Nebylo to žádné cukání, prostě se mi ohnul prut a loďka se rozjela, jako by mě táhl parník. Trvalo to minutu, pak se narovnal háček a bylo po všem. Od té doby tam nahazuji s posvátnou úctou.“
Phelipe celou dobu mlčel a díval se do plamenů. Oheň mu osvětloval vrásky kolem očí, které mu vyrylo slunce a vítr. „Víte,“ řekl pak tiše, „nejde o to, jak byla ta ryba velká. Rybářská latina není o lhaní, je o tom, co v tu chvíli cítíte. Když sedíte v mlze a pod vámi se ozve takové to hluboké, těžké žbluňknutí, srdce se vám rozbuší jako klukovi. V tu chvíli věříte, že tam dole je král všech ryb. A je to tak správně. Kdybychom věděli přesně, co tam je, ztratilo by to veškeré kouzlo.“
Adam přikývl a přihodil na oheň polínko. „To máš pravdu, Phelipe. Já jednou viděl štiku, mohla mít přes metr dvacet, stála těsně pod hladinou v ranním slunci. Vypadala jako vytesaná z mramoru. Mohl jsem nahodit, měl jsem prut v ruce, ale neudělal jsem to. Jen jsem tam stál a koukal na ni. Připadalo mi nefér rušit tu pohodu něčím tak obyčejným, jako je háček.“
„A to je právě ono,“ ozval se Zdeněk a uznale pokýval hlavou. „Být rybářem neznamená mít plný mrazák. Znamená to mít srdce plné takových obrazů. Lidé se nám smějí, že sedíme hodiny u vody a nic neneseme domů. Ale oni nevědí, že si domů neseme tyto příběhy, co si tu teď vyprávíme.“
Seděli tam dlouho do noci. Oheň pomalu dohasínal a nad hlavami se jim otevřelo nebe plné hvězd, které se zrcadlilo v temné hladině přehrady. Nikdo nespěchal spát. Věděli, že tyto chvíle u ohně, kdy člověk mluví upřímně a s úctou k přátelům i k přírodě, jsou tím skutečným úlovkem, pro který se k přehradě rok co rok vracejí.

28/03/2026

Příběhy od vody
19. Když nebe ztratí trpělivost
„Phelipe, podívej se nad Wilsonku. To se mi vůbec nelíbí,“ prohodil Adam a utřel si čelo. Obloha byla ale doslova fialovo-černá. Chystala se pořádná mela. Vítr se úplně zastavil. Bylo takové divné ticho před bouří, kdy i ptáci zmlkli. Byl slyšet jen vlastní dech a šplouchání vlnek o bok pramice.
Phelipe pokýval hlavou. „Máš pravdu, Adame. Tohle nebude jenom letní deštík. Jedeme na břeh raději hned.“
Jenže přehrada jim nedala ani minutu navíc. Než stačili vytáhnout kotvu, přihnal se první poryv větru. Nebyl to vánek, byl to náraz, který rozhýbal hladinu do bílých hřebenů. A pak se to protrhlo. První rána hromu nebyla jen slyšet, byla cítit až v žaludku, když se roztříštila o okolní skály.
„Drž se, jedeme ke břehu!“ zakřičel Phelipe, i když ho vítr téměř přehlušil.
Motor naskočil až po několikátém zatažení startovací šňůry. To už se do nich opíraly vlny, co měly více jak půlmetrovou výšku. Loďka tancovala nahoru a dolů a provazy deště je bičovaly do obličeje tak, že Phelipe neviděl ani na metr před sebe. Bylo to, jako by se někdo snažil loďku utopit. Adam se zapřel nohama o boky a snažil se vyrovnávat náklony, zatímco Phelipe se snažil držet loďku proti větru, aby je to nehodilo na ostré kameny pod srázem.
„Támhle, do té průrvy pod převisem!“ ukázal Adam. Byl to boj o každý metr. Voda jim stříkala přes palubu a Phelipe cítil, jak mu těžknou boty. V tu chvíli mu bylo úplně jedno, jestli mu promokne drahé vybavení, nebo jestli ztratí krabičku s háčky. Šlo jen o to dostat se do bezpečí. Když se konečně dostali pod skalní převis, motor naposledy zakašlal a ztichl.
Seděli tam, promočení na kost a jen se na sebe dívali. Adam měl na tváři šmouhu od bahna a Phelipeho ruce se pořád ještě třásly od toho, jak svíral řídící páku motoru.
„Tedy, příteli, to je síla“ vydechl po chvíli Adam a vylil si vodu z klobouku. „Myslíš, že tam nahoře ještě někdo dává na nás pozor?“
Phelipe se jen unaveně pousmál. „Myslím, že ano. Kdyby nedával, tak už počítáme raky někde u dna.“
Sáhl do vaku, který naštěstí nepromokl, a vytáhl starou plechovou termosku. Byla otlučená, pamatovala už desítky výprav, ale horký čaj v ní voněl po bylinkách a medu, jako ten nejlepší lék na světě. Odšrouboval víčko, nalil plný plecháč a podal ho Adamovi. Ten ho chytil oběma rukama, jako by držel poklad.
„Pij, zahřeje tě to,“ řekl Phelipe klidně.
Pozorovali spolu, jak se přehrada pod nimi vzteká, jak blesky osvětlují rozbouřenou hladinu. Phelipe si najednou uvědomil, jak přehradu respektuje.
„Příště raději zůstaneme u kamen?“ prohodil Adam, když se mu do tváří začala vracet barva.
„To určitě, Adame!,“ zasmál se Phelipe a vzal si od něj plecháček. „A kdo tu bude dával pozor na ryby, aby v tom nečase nezůstaly úplně samy?“
Seděli tam ještě hodinu, než se nebe vyjasnilo. Věděli, že přehrada umí být přívětivá, ale i drsná. Skutečným rybářem může být jen ten, kdo překoná všechny její nástrahy.

27/03/2026

Příběhy od vody
18. Souboj o modrý trůn
Phelipe dorazil ke skále u zátoky ještě za šera. Bylo to jeho oblíbené místo. Úzká římsa, kde se dalo tak akorát sedět a odkud byl dokonalý přístup k vodě. Jenže sotva vybalil pruty, vzduchem prořízl prostor ostrý zvuk. „Cííí!“
Přímo před jeho nosem se jako modrý blesk mihl ledňáček. Nepoletoval jen tak kolem, on útočil. Sedl si na suchou větev, která trčela ze skály necelé dva metry od Phelipeho, naježil peří a začal se vztekle natřásat.
„No jo, já vím, že jsi tu byl první,“ zamumlal Phelipe a snažil se být co nejtišší. „Ale místa je tu dost pro oba, ne?“
Ledňáček měl jiný názor. Pro něj byl tenhle kousek skály strategickým bodem, odkud sledoval potěr u hladiny. Phelipe pro něj nebyl rybář, ale vetřelec, který mu zabral židli. Střemhlav vrhl k vodě, těsně minul Phelipeho splávek a s malou rybkou v zobáku se vrátil na větev. Tam ji párkrát praštil o dřevo a s vítězným pohledem ji polkl.
Phelipe ho pozoroval se zatajeným dechem. Ta neskutečná modř na zádech a rezavé břicho svítily v ranním slunci jako drahé kameny. Byl to souboj dvou rybářů. Jeden měl karbonový prut a drahý naviják, druhý jen křídla a neomylný instinkt.
„Tak schválně, kdo dřív,“ usmál se Phelipe a soustředil se na svůj splávek.
Celé dopoledne spolu vedli tichou válku. Ledňáček pokaždé, když vzlétl, udělal nad Phelipeho hlavou nálet, jako by mu chtěl připomenout, kdo je tu pánem. Phelipe mu to neoplácel. Naopak, když se mu podařilo vyháčkovat malou ouklej, kterou nechtěl trápit v síti, opatrně ji položil na plochý kámen kousek od sebe.
Ledňáček chvíli váhal. Hlavu nakláněl ze strany na stranu, až se mu peří na slunci třpytilo. Pak se bleskově snesl, rybku popadl a odletěl s ní na svou větev. Tentokrát už nekřičel. Jen se tam tak načechral a poprvé za celé ráno se zdálo, že mu ten velký dvounohý so**ed zase tak moc nevadí.
Když Phelipe balil věci, větev už byla prázdná. Ale ve skalní puklině, přesně tam, kde ledňáček sedával, našel malé tyrkysové pírko. Vzal ho do prstů. Bylo lehké jako dech.
„Díky za nájem,“ řekl k místu, kde ledňáček seděl. Pírko si zastrčil za klobouk a odcházel s pocitem, že dneska nevyhrál ten, kdo chytil víc ryb, ale ten, kdo uzavřel mír s králem zátoky.

26/03/2026

Příběhy od vody
17. Digitální ticho
Phelipeho synovec Lukáš vypadal na břehu Dalešické přehrady, jako by byl z jiného vesmíru. Seděl na židličce s kapucí na hlavě a palce mu kmitaly po displeji mobilu tak rychle, že to Phelipeho až děsilo. Kolem nich bylo na co se dívat. Skály chytaly večerní barvu a na hladině bys viděl i odraz mouchy. Ale Lukáš viděl jen své hry.
„Hele, Luky, zkus se aspoň na minutu podívat na tu vodu,“ prohodil Phelipe a kontroloval nástrahu. „Třeba tam chytíš lepší signál než v tom telefonu.“
Kluk ani nezvedl hlavu. „Strejdo, tady není ani čárka. Je to tu totálně mrtvý. Nechápu, jak tu vydržíte jen tak sedět a koukat do blba.“
Phelipe se jen pousmál a podal mu prut. „Na, drž ho. A ten mobil strč do kapsy. Aspoň na deset minut. Jestli se ta špička hne, tak je to zpráva přímo pro tebe. Žádný lajk, ale pozdrav od vody.“
Lukáš otráveně poslechl, ale ruce se mu pořád ošívaly. Phelipe viděl, jak ho to svrbí, jak mu chybí ten kontakt s internetem. Seděli tam deset minut, patnáct. Kluk už začal podupávat nohou a chtěl něco namítnout, ale v tu chvíli se špička prutu ohnula k hladině.
Lukáš leknutím skoro vypadl ze židle. „Mám… mám tam něco?!“
„Zasekni!“ vyhrkl Phelipe.
Kluk popadl prut a najednou to ucítil. Ten živý tah, který nejde vypnout ani smazat. Prut se mu v rukách klepal a naviják začal vrčet. Lukášovi se oči roztáhly úžasem. „Tyjo, to je síla! Ono to fakt bojuje!“
„To je kapr, Luky. Tahá zpátky do hloubky. Nepouštěj prut, ale netahej ho silou. Musíš ho cítit v prstech.“
Trvalo to pár minut, ale pro kluka to byla věčnost. Když Phelipe podebral zlatého krasavce a položil ho na podložku, Lukáš k němu hned klekl. Ryba na něj koukala tím svým velkým okem a Lukáš opatrně natáhl ruku. Dotkl se toho studeného boku a cítil, jak v něm tepe srdce.
V tu chvíli úplně zapomněl na mobil. Ani ho nenapadlo rybu fotit. Jen tam tak klečel a koukal na tu mokrou nádheru. „Můžu ji pustit sám, strejdo?“, zeptal se úplně jiným hlasem.
Phelipe jen kývl. Lukáš vzal rybu do dlaní, donesl ji k vodě a nechal ji pomalu sklouznout z rukou do vody. Sledoval, jak zmizela v temnotě pod skálou. Když se vrátil, mobil sice vytáhl, ale jen proto, aby ho vypnul a hodil do batohu.
„Tak co, pořád nuda?“ rýpl si Phelipe a začal krájet špek k večeři.
Lukáš se podíval na své mokré ruce a pak na hladinu, kde se právě udělalo další kolečko. „Ne, strejdo. Tohle mělo mnohem lepší rozlišení.“

25/03/2026

Příběhy od vody
16. Ozvěna z temné stěny
Nad přehradou, u zříceniny hradu Kozlova, se rozprostřelo ticho, které by se dalo krájet. Skály tam vystupují z vody jako hradby hradu a hladina pod nimi bývá černá i v poledne. Phelipe seděl sám v pramici, ukotvený jen kousek od převisu, kterému místní říkají „U Plačící skály“.
Začalo se stmívat a s nastupujícím chladem přišla i mlha. Nebyl to lehký ranní opar, ale hustá mléčná stěna, která pohltila břehy i obzor. Phelipe najednou ztratil orientaci a nevěděl, kde je sever. Svět se smrskl na pár metrů kolem lodi.
V tom uslyšel: „Klap. Klap. Šplouch.“
Nebylo to od ryby. Byl to zvuk, jako by někdo kamenem klepal o kámen. Znělo to přímo ze skalní stěny, která byla jen pár metrů od něj, ale v té mlze ji neviděl.
„Halo?“, zkusil Phelipe a jeho hlas se mu vrátil od skály s takovou divnou ozvěnou, až ho zamrazilo v zádech.
„Klap. Klap.“ Zvuk se ozval znovu, tentokrát blíž. Phelipe ucítil, jak se mu loď lehce zhoupla, jako by do ní něco z boku narazilo. Nebyl to vítr, hladina byla jako zrcadlo. Popadl baterku a posvítil do bílé tmy. Kužel světla se jen odrážel od mlhy, ale přece jen na vteřinu zahlédl stín. Něco dlouhého a světlého zmizelo pod hladinou přímo u boku lodi.
Srdce mu tlouklo až v krku. Tady pod skalami kolovaly historky o starých sumcích, co stahují kachny pod vodu. Povídalo se i o divných věcech, co zůstaly v zatopených domech pod vodou. Phelipe nebyl strašpytel, ale ta samota v mlze pod skálami ho najednou drtila. Cítil se malý, jako brouk v hluboké studni.
Najednou se ozvalo táhlé, skřípavé zavrzání, jako by se někde v hloubi hory otíral kámen o kámen. Ozvěna se nesla kaňonem a Phelipe měl pocit, že skála na něj mluví.
„Jen klid, Phelipe, to jsou jen proudy a vzduch v průrvách skály,“ šeptal si pro sebe.
Vytáhl kotvu. Nechtěl tam už zůstat ani minutu. Jakmile začal veslovat, mlha se na moment rozestoupila a on uviděl příčinu toho klepání. Na úzké skalní římse těsně nad hladinou seděla vydra. V tlapkách držela škebli a vytrvale s ní bušila o kámen, aby se dostala k masu. Vedle ní se u hladiny mihlo bílé břicho ryby, která čekala na zbytky.
Phelipe si otřel pot z čela a nahlas se zasmál. Ta úleva byla psychická i fyzická. „Ty jedna potvoro,“ zamával na vydru, která na něj jen lhostejně podívala a pokračovala ve své hostině.
Když pak dovesloval k molu, kde už na něj čekal Adam, Phelipe mu o svém strachu nic neřekl. Jen se dlouze podíval zpátky k temným stěnám Kozlova. Věděl, že v tomhle kaňonu člověk někdy nebojuje jen s rybou, ale také s vlastní představou. Skály mají oči a uši, i když si myslíte, že jste tam úplně sami.

24/03/2026

Příběhy od vody
15. Souboj o řízek a čest
Pětadvacet stupňů na sluníčku a hladina jako zrcadlo. Phelipe se rozhodl, že si dopřeje malou pauzu. Pruty měl nahozené, brzdy navijáků povolené a v tašce poklad. Domácí řízek v chlebu od ženy a jeden Bráník.
„Tak, kluci, teď se ukažte,“ zamumlal směrem k policajtům na vlasci a s chutí se zakousl.
Jenže v ten moment se to stalo. Pravý prut se nepohnul jen trošku. On vystřelil z vidliček, jako by ho někdo přivázal k raketě. Phelipe s pusou plnou chleba vytřeštil oči. Než stihl polknout a skočit po něm, prut udělal elegantní salto, udeřil o skálu a s tichým „žbluňk“, zmizel v hlubině.
„Hm... dopr...“ vykoktal Phelipe, když konečně polkl. Stál tam s prázdnýma rukama a koukal na mastná kolečka, která zbyla po jeho nářadí. „Adame! Prut je v tahu! Ta ryba mi ho ukradla i s navijákem!“
Adam, který podřimoval v klobouku, vyskočil, jako by ho píchla vosa. „Cože? Jak mohl? Vždyť jsi měl mít povolenou brzdu!“
„Měl, ale šatně a ryba tam vletěla jako zběsilá! Musela se do toho nějak zamotat!“
Začala záchranná akce, která by zasloužila filmové zpracování. Adam vytáhl z kufru auta silný magnet na provaze, který tam vozil „pro strýčka Příhodu“, a Phelipe začal horečně nahazovat svůj náhradní prut s velkým trojháčkem.
„Tady to musí být, kousek od toho pařezu,“ komandoval Phelipe a snažil se tvářit odborně, i když mu to moc nešlo.
„Ty mlč a raději seřiď naviják, ať nepřijdeš i o druhý prut,“ rýpl si Adam. Pro rybáře není nic vtipnějšího než kamarád, kterému ryba ukradne prut.
Tři hodiny se přetahovali se dnem přehrady. Vytáhli starý hrnec, kus rezavého drátu a jednu botu, která pamatovala ještě stavbu hráze. Phelipe to chtěl už vzdát. Seděl na břehu s tím nešťastným řízkem, který už dávno oschl.
Pak Adam zasekl. „Mám něco! Je to těžký!“
Opatrně navíjel. Na hladině se nejdřív objevila šňůra, pak špička a nakonec celý Phelipeho prut, obalený bahnem. Vlasec byl pořád napnutý!
„On tam je! On tam pořád je!“ zařval Phelipe a popadl svůj prut, jako by to byla ruka topícího se přítele.
Byl to souboj cti. Phelipe navíjel, čistil očko po očku od bláta a cítil, že se na druhém konci fakt něco hýbe. Nebyl to sumec, byl to pořádně naštvaný kapr, ani ne moc velký.
Když kapra konečně dostali do podběráku, oba si vydechli. Phelipe prut otřel o tričko, políbil naviják a pak se podíval na rybu.
„Ty prevíte,“ zasmál se. „Skoro jsi mě připravil o výbavu i o rozum.“
Kapra pustil bez jediného škrábnutí. Ten večer se u ohně nesmál nikdo víc než Adam. Phelipe sice svůj prut zachránil, ale věděl, že tuhle historku bude poslouchat minimálně dalších deset let.

23/03/2026

Příběhy od vody
14. Stín starého mlýna
Phelipe seděl na lodi přesně nad místem, kde se dno prudce propadalo do starého koryta řeky Jihlavy. Pod ním, v padesátimetrové hloubce, odpočíval svět, který už nikdo nespatří. Základy domů, zahrady a starý mlýn, jehož kolo se kdysi s klapotem pralo s proudem.
Spustil nástrahu, ale myšlenkami byl jinde. Cítil, jak olovo tlouklo o dno. Ťuk. Ťuk. Jako by mu někdo zespodu odpovídal.
„Tady to muselo být,“ zamumlal si pro sebe. Představoval si mlynáře, jak po ránu oprašuje mouku z vesty a kouká na řeku, která mu dávala obživu. Dnes mu ta samá řeka, uvězněná v přehradě, protékala pod kýlem lodi, klidná a líná.
Najednou prut ztěžkl. Nebyl to záběr ryby, nebyl to ten dravý výpad, který by mu rozbušil srdce. Bylo to mrtvé závaží. Phelipe opatrně navíjel. Šňůra byla napnutá až k prasknutí. Čekal, že to urve o nějaký pařez, ale šlo to nahoru. Pomalu, centimetr po centimetru, jako by z hlubin vytahoval samotný čas.
Když se u hladiny objevila rezavá koule obalená nánosem bahna a sláviček, Phelipe přestal dýchat. Nebyla to větev. Byl to starý kovaný klíč na tlustém kroužku, na kterém ještě držely zbytky provazu.
Vzal ho do dlaní. Byl studený. V tom kusu železa cítil vše – vrzání mlýnských vrat, vůni čerstvého obilí i ten tichý smutek lidí, kteří museli odejít, když se údolí začalo plnit vodou. Představil si tu chvíli, kdy někdo tento klíč hodil do řeky, možná jako oběť, možná jako gesto, že už se není kam vrátit.
Phelipe se rozhlédl po skalách. Wilsonka tam stála pořád stejně, lhostejná k lidským osudům.
„Už je to dávno,“ zašeptal a palcem otřel nános z kovu. Chvíli uvažoval, že si ho nechá jako suvenýr, jako trofej z hlubin. Ale pak se podíval na hladinu a uviděl v ní svůj odraz. Vypadal tam jako stín, který do téhle krajiny jen na chvíli připlul.
Sehnul se a s úctou, kterou člověk prokazuje jen mrtvým, hodil klíč zpět do vody. Sledoval, jak se pomalu potápí hlouběji a hlouběji.
„Patříš dolů,“ řekl tiše. „Ke svým dveřím.“
Ten den už Phelipe nenahodil. Seděl tam, nechal loď volně pojíždět a v duchu slyšel klapot mlýnského kola, který se mísil s jemným šploucháním vln o bok pramice. Pochopil, že Dalešice nejsou jen přehrada pro rybáře. Jsou to obrovský hřbitov vzpomínek a příběhů, nad kterými ryby drží stráž.

Adresa

Kramolín
67577

Internetová stránka

,

Upozornění

Buďte informováni jako první, zašleme vám e-mail, když 100 příběhů od vody, aneb mezi hladinou a srdcem. zveřejní novinky a akce. Vaše emailová adresa nebude použita pro žádný jiný účel a kdykoliv se můžete odhlásit.

Odkazy

Sdílet

Kategorie