15/07/2026
Ztratit a nalézt (se)
Měli jste někdy strach, že byste mohli něco ztratit? Mobil, klíče, peněženku, partnera, přátele? Znáte ten svíravý pocit, který vás možná nutí chtít mít všechno pod kontrolou, monitorovat, hledat rizika, eliminovat možnosti, které by ke ztrátě mohly vést? A znáte ten pocit, kdy jste si něčím skálopevně jistí, že se nikdy nemůže z vašeho života vytratit? Nic tomu nenasvědčuje? A pak jednoho dne přijde ZTRÁTA. Klíče jsou fuč, mobil bůhví kde, peněženka s veškerými doklady k nenalezení. No a tak pátráme, hledáme, jsme možná trochu šílení a pak, když opadne prvotní panika, najednou zjistíme, že během toho hledání nacházíme. Nacházíme dávno zapomenuté a zasunuté poklady. Tahle analogie se mi líbí a když ji převedu do roviny vztahů, tak zákonitě se ztrátou musí přijít i ten nález. Protože když něco ztratíme, tak vlastně utvoříme prostor pro to, aby mohlo přijít něco nového. A může to mít jakoukoli podobu. Nejkrásnější je, když skrze ztrátu najdeme sebe. Myslím sami sebe. To je ten největší dar, který sami sobě můžeme dát. A může se to stát jen tehdy, pokud přestaneme krmit ego, hledat vinu venku a obrátíme se do sebe s otázkou, co mám z téhle ztráty pochopit. Kde se mohu opravit. Co mohu udělat jinak. A nebo možná pochopíme, že nás celou dobu pořád něco tak trochu tlačilo a my to ani nevnímali a skrze ztrátu, které se bráníme, nechceme ji přijmout, je nám líto, že to, co známe, je pryč, zjistíme, že se nám vlastně ulevilo. Že to byl jen zvyk a že možná věci nebyly úplně tak, jak se nám jevily. Ztráta je změna a změna je dobrá a vždy vede k lepšímu. To další, co nás čeká, je vždy lepší. A nejlepší na tom všem je nečekat, že to lepší přijde zvenku, ale vylepšit sami sebe skrze pochopení sebe samých a skrze návrat k sobě samým. Pak se mohou dít zázraky.
Takže jestli prožíváte ztrátu, tak věřte, že to není špatně. Jen skončilo něco, co stávajícím způsobem nefungovalo a je potřeba (to) opravit (se). To je jako s autem, slyšíme, že někde něco hrká, tak ho dáme do servisu. Ale když dlouhodobě hrká vztah a my jedeme dál a děláme, že to neslyšíme, jednou to auto jet přestane, stejně jako vztah. Všechno chce naši pozornost, lásku a péči.
A ještě jedno uvědomění mi skrze ztrátu přišlo. Nikdy se na ni není možné připravit. Protože i ten (zdánlivě) nejpevnější, nejhlubší vztah může jednou zčista jasna skončit. Jako když máte polínko a to rozštípnete sekyrkou na půl. A je to. Najednou. Nemá tedy smysl si dělat obavy, snažit se analyzovat, chránit, kontrolovat, manipulovat, protože na to jsme příliš malí. Jen Bůh ví, co má pro nás přichystáno, a tomu nikdy neunikneme. Jediné, co je v naší moci, je kontrolovat svou mysl a své reakce tak, abychom se za ně mohli vždy postavit. Konat tak, aby nám bylo opravdu dobře bez toho, abychom ubližovali lidem kolem nás. Často je to těžké rozpoznat, ale dle Boha vina neexistuje. Každý v danou chvíli dělá to nejlepší, co umí. Proto odpusťme sobě i druhým a buďme sami sobě těmi nejlaskavějšími kamarády.
Přeji nám všem nádherné léto se sebou samými. Krásné naplněné chvíle činnostmi, které v nás vyvolávají radost tak velkou, že černé myšlenky už v nás nemají místo. Mějme se rádi a vracejme se k sobě domů, do svého Srdce.
S Laskou, L.