27/05/2025
Moderní civilizace si vybudovala svět, který je čistý, voňavý, lesklý…
…a v mnoha směrech neuvěřitelně umělý.
Jíme maso, ale odmítáme vidět Smrt, která tomu předcházela.
Mluvíme o přírodě, aniž bychom se jí museli dotknout.
Rozhodujeme o etice, přestože jsme nikdy nepocítili, jaké to je opravdu volit mezi životem a Smrtí.
Žijeme ve světě bez krve, bez zápachu… a bez viny. Přesně tak jsme ho přece chtěli…
Supermarketové maso přichází v úhledných balíčcích. Není cítit, není slyšet. Nezpívá Smrtí. Je sterilní jako nemocniční chodba.
Dětem ukazujeme kravičku v pohádkové kresbě, ne na porážce. Vajíčko sice pochází od slepice, ale jako by vznikalo tak nějak mimoděk v souvislosti s existencí slepice, a pak se objevilo krásné a čisté v lednici.
Nejde jen o to, že jsme se odtrhli od produkce potravin. Odtrhli jsme se od celého mechanismu reality, kde je bolest, zrození a Smrt přirozenou součástí života.
Přesto stále častěji pronášíme morální soudy. Často o věcech, kterých jsme se nikdy neúčastnili. Lidé, kteří nikdy nelovili divoké zvíře, se dnes hlasitě vyjadřují k lovu. Lidé, kteří znají maso jen v podobě well done steaku, se vyjadřují k porážce chovných zvířat. Ti, kteří ani neznají vůni stáje, mluví o "přirozeném chovu". A ti, kdo nikdy ani nezapálili oheň, nenapili se ze studánky ani nepřespali pod širým nebem rozhodují, co je a co není součástí „udržitelného života“.
Luxus nevědět nám umožnil cítit se nadřazeně těm, kdo na rozdíl od nás ještě žijí v realitě. Sice špinavé, náročné, často nekomfortní… ale skutečné.
Vyrůstá generace, která zná svět skrze displej a filtr. Umí přesně určit správné nastavení ve foťáku, ale nikdy neviděla porod telete. Zná stovky receptů, ale nikdy neporcovala maso ze zvířete, které vlastnoručně porazila nebo u jeho porážky alespoň asistovala. A přesto si tato generace myslí, že lépe ví, co je přirozené, a především - co je správné.
Tato generace je plná ideálů... ale chybí jí kontakt.
S hlínou. S potem. S krví a se Smrtí.
Kontakt se vším tím, co dává životu jeho autentičnost a váhu.
A tak vzniká nový, zvláštní druh morálky - sterilní, odosobněný, nárokový. Nechceme smrt, ale chceme maso. Nechceme bolest, ale chceme sílu. Nechceme vidět utrpení, ale přejeme si dokonalý svět, ve kterém má i potkan lidská práva, bez přiznání si faktu, že za práva se musí bojovat, a že spolu s bojem přichází i utrpení.
Zároveň si ovšem také nechceme odříct nic ze svého komfortu.
Vytvořili jsme si realitu, která víc připomíná simulaci než život, a zároveň jsme si zvykli, že pravdu lze nahradit peticí, a svědomí filtrem na Instagramu.
Odtrhli jsme se od přírody, bolesti i Smrti. Od reality, jíž je tohle všechno součástí.
Skutečný život jemný, něžný a dokonalý nikdy nebyl a nikdy nebude. Je tvrdý, občas nespravedlivý, někdy krutý, ale zároveň naplněný smyslem právě díky téhle syrovosti.
Drsnost není opakem lidskosti. Někdy je její podmínkou.
Není to jen generací "měkkých rukou" (a měkkých názorů, které tvrdnou jen ve skupinové morální panice). Je to generací, která ztratila vztah k realitě. A dokud si ji znovu nezískají zpět - rukama, očima, nosem i srdcem - bude jim vždy něco chybět.
Možná je čas se alespoň v něčem vrátit. Zažít na vlastní kůži, jaké to je něco si vypěstovat, něco ulovit, o něco se postarat… a něco obětovat. Protože jen ten, kdo viděl bolest, chápe hodnotu Života.
Jen ten, kdo poznal krev, chápe, co to znamená neubližovat. Jen ten, kdo bojoval a viděl, co to může způsobit a jak to může skončit, dokáže najít sílu se zbytečnému boji pro malicherný důvod vyhnout, a to i na úkor vlastní hrdosti. A jen ten, kdo přijal realitu, ji může skutečně změnit. Ne tím, že ji popře, ale tím, že se v ní zorientuje a chová se ... lidsky?
Ne JEN lidsky.
Chová se, jako součást přírody. Její plnohodnotný člen, který si sice něco bere, ale zároveň něco dává.
Cesta životem je klikatá a do kopce. Bahnitá a špinavá. Občas páchne, a občas bolí.
A právě proto je čarokrásná, vedoucí do dalšího života. Ale jen s tím klikatým stoupáním, bahnem, špínou, pachem a bolestí.
Bez toho je to jen nudná, pohodlná, rovná, sterilní asfaltka do prázdna.
