24/10/2025
Joshua a bezpečnost
Dnešek byl náročný už od noci. Dorazil na návštěvu Joshua – orkán bičující pobřeží Severního moře. Vítr v noci vytrhal kolíky od stanu z písku jako plevel ze zryté zahrádky. Takže těch pár hodin nad ránem se mi opravdu nechtělo ze spacáku. Dochází mi i plynová kartuše, takže voda se ohřívá stejně líně jako se cítím. To jsem však ještě netušil, jaká to bude chyba. Ale na špici Artuše přibyla nová jména a já za to moc děkuji!
Artuš zapadl do vlhkého písku. Takže po boji s větrem při balení stanu a Artušovi plachty jsem teď zápasil s pískem. Nenapadlo mě, že se ty dvě radosti – písek a vítr – ještě spojí, a nafoukaný prach přidřel třecí plochy tyčí pádel. Tenhle zádrhel jsem řešil už na vodě a pečlivě mazal. Kdo maže, ten jede. Dochází mi však vazelína, takže musím pečlivě nanášet a šetřit.
Je zvláštní jet neustále mírně našikmo proti větru a tím pádem ne přímo po proudu – jen abych udržel bezpečnou vzdálenost od břehu.
Kolem třetí hodiny se směr řeky mění a teď už pluju kolmo proti větru, který s každým poryvem sílí. Proud Labe zrychluje a vichr se točí. Zvedají se vlny, já se snažím držet směr. Artuš je vysoký a tím pádem i vratší. Ve vlnách se musím vyklánět až mimo loď, abych se nepřevrátil. Ve stále silnějším větru se to opakuje několikrát a já horečně hledám místo, kde přistát. Srdce mi buší adrenalinem a každé vytažení pádla mě zaplaví sprškou kapek od kotníků po obličej.
Vítr, vlny a proud mě nutí dvě vhodná místa minout, takže vplouvám až do třetí zátoky. Chvíli to rozdýchávám, čekám, až se mi uklidní dech i klepání rukou, než vylezu na písek. Podle mapy je to poslední místo k přistání na dalších čtrnáct kilometrů – štěstí v neštěstí.
Nechci přijít o Artuše ani Štefana připoutaného k zadní špici. A v neposlední řadě nejsem sebevrah….
Rozčileně koukám na zčeřenou řeku, která mi mává bílými čepičkami na vlnkách. Čekám hodinu, jestli se to utiší, ale Joshua mi místo toho posílá ještě silnější poryvy.
Když se pokouším vytáhnout Artuše na břeh, stojím po kolena v ledové vodě a přes vlny i vítr mám problém ho správně natočit. Když se mi to konečně podaří, loď se znovu zaboří a já ji tahám doslova po centimetrech – pět vpřed, čtyři zpátky. Nakonec jdou kolem dva Němci a já je máváním poprosím o pomoc. S úsměvem přiběhnou a během pár minut stojí Artuš bezpečně na břehu – a já naboso uprostřed bodláčí…
Dnešek stál opravdu za to. Zítra musím vstát brzo a doufat, že se vítr alespoň dopoledne trochu utiší.
PS: jestli ještě budu mít někdy syna, Joshua rozhodně nepřipadá v úvahu!
