26/02/2026
Čtvrtek a paralelní okénko, které se příští čtvrtek zase spojí. Tentokrát na otázky odpovídal Martin Gombár
1.Jak ses dostal k běhání?
▪️K pohybu jsem měl blízko už od patnácti let, kdy jsem se dlouho věnoval požárnímu sportu, kde je běh důležitý hlavně na krátkých tratích do 100 metrů. Postupně se ale začalo něco měnit. Zhruba rok před covidem jsem díky Lence H. poznal svou „běžeckou sestru“ Míšu Králíčkovou a přišly první půlmaratony a maratony.
Během covidu se u nás začaly běhat virtuální závody a já poznal „běžeckou mamku“ Janinu Šturmovou. Společně s Míšou i Janinou jsme naběhali spoustu kilometrů, sdíleli radosti i krize a běh se začal stávat víc než jen sportem – stal se součástí života.
Dalším důležitým člověkem byl Luky Pernikl, náš místní ultraběžec. Právě on byl ten, kdo rád vymýšlel segmenty v kopcích. Trávil jsem s ním hodně času na kopcích, honili jsme segmenty a já postupně objevoval delší a delší tratě, až k ultrám kolem 80 km.
A pak jsem potkal berušku Lenku. Právě ona mě jako první zasvětila do tehdy „tabu“ vzdáleností 100 km a víc. A tam někde začala moje skutečná běžecká cesta.
Velkou roli ale hrálo mnohem víc lidí, se kterými jsem trávil čas při běhu i tréninku – v horách, na trailu i na ovále. Stejně tak parta kolem UL-TRAILU a Chodského klubu ultra, kde jsem našel spoustu inspirace, zkušeností, podpory i přátelství. I díky nim jsem se posouval dál a běh se stal tím, čím je pro mě dnes.
2. Kdyby mohly tvoje běžecké boty mluvit, co by o tobě řekly jako první?
▪️Asi by si občas trochu postěžovaly Že je tahám do kopců, do bláta, do deště i do noci. Ale zároveň by řekly, že se mnou zažily spoustu silných momentů. Že v nich nechávám kus sebe – radost, únavu i emoce. A že pro mě běhání není jen o výkonu, ale o pocitu, svobodě a cestě, která mě pořád někam posouvá.
3. Máš nějaký běžecký nebo neběžecký sen či cíl? Jaký?
▪️Můj běžecký sen je vlastně docela jednoduchý – běhat co nejdéle. Klidně i za dvacet let, ať už závodně nebo jen tak pro radost. Poznávat nová místa, nové lidi a zůstávat v pohybu. Trail je pro mě to nejkrásnější, co běh může nabídnout – svoboda, příroda a pokora.
Pro letošní rok mám ale jednu opravdu velkou výzvu – dokončit závod v Řecku, Tihio Race, dlouhý 250 km s převýšením kolem 14 000 metrů. Je to obrovský respekt, možná i lehká obava, ale zároveň silná motivace. Beru to jako další krok na své cestě – zkoušku hlavy, těla i pokory.
Ten neběžecký sen je ještě důležitější – být v životě šťastný a zdravý. A nejen já, ale i moji blízcí, rodina a přátelé. Jsou to právě oni, kdo mě podporují, stojí za mnou, třeba jen „na dálku“. Bez nich by to všechno nemělo takový smysl.
4.Co ti pomáhá při krizi?
▪️To je těžká otázka, protože každá krize je jiná. Hodně dělá hlava – srovnat si myšlenky a nezpanikařit. Často mi pomůže muzika, někdy krátký odpočinek, abych se dokázal znovu nadechnout a jít dál. Velkou sílu mi dávají i lidé kolem mě – můj syn, Lenka nebo přátelé, i když jsou třeba jen na dálku.
A někdy si prostě jen odpovím na jednoduchou otázku: proč tu vlastně jsem. Když si tohle uvědomím, většinou se zvednu a pokračuju dál.
5. Jaká běžecká vlastnost je podle tebe tvoje silná stránka a která je naopak slabina? A proč si to myslíš?
▪️Moje silná stránka, což mě samotného trochu překvapilo, je hlava. Naučil jsem se s ní pracovat a v dlouhých bězích mi to hodně pomáhá. Opírám se taky o data z tréninků a závodů – je v nich vidět spousta zajímavých věcí, ze kterých se dá čerpat a posouvat se dál. Silnou stránkou je pro mě i výživa, kterou mám během závodů dobře zvládnutou.
Slabinu vidím v tempu a pacingu, tedy v rozložení sil během závodu. Začátky mívám často silné, ale v závěru si někdy sáhnu víc, než bych chtěl. Je to pro mě pořád proces učení a hledání rovnováhy.
6. Máš nějaký rituál před závodem?
▪️Asi podobně jako dřív v požárním sportu, i před startem běhu se uzavírám do své „magické bubliny“, ze které mě nikdo nesmí vyrušit. Je to chvíle jen pro mě – zklidnit hlavu, srovnat myšlenky a připravit se na to, co přijde. Rád si před závodem studuji trať, procházím si ji a v hlavě si ji představuji. Pomáhá mi to být klidný, soustředěný a jít na start s pocitem, že vím, co mě čeká.
7. Co ti běhání dalo do života?
▪️To nejdůležitější a nejkrásnější . Dalo mi ale i mnohem víc – pokoru, respekt, řád a schopnost poznávat vlastní limity. Ultra mě naučilo, že nic není zadarmo, že krize jsou součást cesty a že hlava často rozhoduje víc než nohy. Díky běhání jsem poznal spoustu skvělých lidí a vznikla přátelství, která mají skutečnou hodnotu. Běh mi ukázal, že cesta je často víc než cíl a že i pomalým krokem se dá dojít opravdu daleko.
8. Co ti běhání naopak vzalo?
▪️Asi hlavně čas . Ultra si ho vezme hodně a někdy to znamená méně prostoru pro ostatní věci. A upřímně – myslím, že mi to vzalo i vztah s Kubovou mámou. Ale nebylo to jen běháním. Svůj podíl na tom měl i požární sport a celkově to, že jsme měli každý jiné hodnoty, jiné priority a jiné směřování.
Běh mi hodně dal, ale zároveň mě naučil přijmout, že každá cesta něco stojí.
9. Co děláš ve svém volném (neběhacím) čase?
▪️To je těžké Volný čas trávím hlavně s Kubou a Lenkou. A vlastně… i když zrovna neběháme, tak se pořád nějak hýbeme – chodíme, touláme se přírodou, jsme co nejvíc venku a užíváme si společný čas. Umíme ale i úplně vypnout. Rádi relaxujeme na gauči u televize, milujeme dlouhé spaní a občas si prostě zajdeme na něco opravdu dobrého.
Rád poslouchám podcasty, sleduju dění kolem běhání, čtu příspěvky a zajímám se o to, kde se konají jaké závody. Inspiraci i zkušenosti čerpám od skvělých běžců jako Radek Brunner, Tom Evans nebo Michal Kudrna a další. Baví mě sledovat jejich cestu, přemýšlet o tréninku, těle a neustále se posouvat dál.
10. Jaká je tvoje odměna po tréninku nebo závodě?
▪️Odměnou je pro mě hlavně regenerace. Dáváme tělu to, co si po tréninku nebo závodě zaslouží – klid, péči a čas. Rád chodím do sauny, protahuju se a snažím se tělu vrátit energii, kterou vydalo. Není to jen o výkonu, ale i o tom umět zastavit a poděkovat si za odvedenou práci.
11. Co bys poradil svému mladšímu běžeckému „já“?
▪️Naslouchej víc svému tělu. Nepodceňuj signály, které ti dává. Poctivě se protahuj a měj pokoru. Každá chyba se může vrátit a to, co tě dnes stojí pár minut navíc, může mít později mnohem delší následky – ať už v podobě zranění nebo nemoci. Běh není sprint na jeden závod, ale cesta na roky.
12. A co tomu budoucímu?
▪️Užívej si to plnými doušky, dokud můžeš. Jednou přijde den, kdy si budu muset říct „stačilo“. Ale do té doby chci běhat s radostí, s vděčností a bez výmluv. Každý krok je dar a nechci ho brát jako samozřejmost.
13. Jak se vyrovnáváš s běžeckými neúspěchy nebo zraněními?
▪️Běžecké neúspěchy… to je těžké. Nejsem profesionál, jsem hobby běžec, takže na sebe nemám takovou tíhu. Pro mě je skutečný neúspěch vlastně jen DNF. Umístění pro mě nehraje zásadní roli, i když si člověk občas řekne, že mohl být výš. Ale to není to hlavní.
Horší jsou zranění. Je těžké neběhat a čekat na ten správný den, kdy bude všechno zase v pořádku. A právě tam přichází na řadu to, o čem už jsem mluvil – pokora k tělu. Naučit se zastavit, poslouchat a přijmout, že někdy je největší síla právě v tom dát si pauzu.
14. Prozraď nějakou vtipnou historku z běhání
▪️Nevím, jestli úplně vtipná, ale pro mě určitě nezapomenutelná 1. 1. 2026 se u nás běží Eaglovický bludišťák. Šel jsem ho poprvé s Lenkou… a asi i naposled
Ne že bych jen koukal do mapy a hledal souřadnice a cíle, ale zároveň jsem pak musel hledat i Lenku 🫢 Místo závodu v orientačním běhu to chvílemi připomínalo pátrací akci. Od té doby vím, že mapa je jedna věc… ale hlídat si parťačku je úplně jiná disciplína
15. Kdybys měl prsten Arabely nebo sluchátko Macha a Šebestové, co by sis přál umět?
▪️Popravdě nevím, co bych si měl přát. Rád se učím přirozeně – pozoruju svoje tělo, sleduju data a vnímám, jak reaguje na trénink a zátěž. Poslouchám zkušenější běžce a učím se od nich. Jejich rady mě posunuly dál a zároveň zkouším nové věci, které mi ukázali a doporučili.
Takže kdybych měl nějaké přání, možná bych si ho ani nenechal pro sebe. Raději bych ho věnoval někomu, kdo ho v životě potřebuje víc než já.
16. Kdybys mohl nechat po sobě na trati jeden vzkaz pro další běžce, co by v něm bylo?
▪️Pokora. A zase pokora. To je to nejdůležitější. K trati, k tělu, k soupeřům i k sobě samému. Běh ti vždycky ukáže pravdu, a čím víc pokory máš, tím dál můžeš dojít.
17. Koho navrhuješ na další rozhovor?
▪️Rád bych navrhl Ivču Jiránkovou z UL-TRAILU.
