03/07/2026
Charakteristika letošního ročníku závodu Monaco di Baviera Classic je jednoduchá. Vedro a kopce. Tropické teploty provázely závodníky každý den, občas zpestřované prudkými bouřkami. A stoupání? Postačí seznam průjezdných bodů (ve fotogalerii).
Start za svítání 20. června v Mnichově, cíl tamtéž do západu slunce 27. června. Princip závodu je trochu odlišný, ze základního okruhu s jedenácti vrcholy vede 10 odboček nahoru a dolů, pokud dané kopce zdoláte, získáte extra body a ty jsou rozhodující pro určení pořadí. Čas rozhoduje při rovnosti bodů. Zajímavý nápad umožňuje každému zvolit si intenzitu závodu dle aktuálních možností a schopností. V plné variantě 1537 km / 31 810 m převýšení.
Vyjma doslova zabijáckých kopců Mortirolo, Zoncolan a Kitzbüheler Horn je trasa nádherná. Alpy a Dolomity v plné kráse. Trochu problém nastane, když se na ryze vrchařský závod vydá někdo s postavou maximálně tak sprinterskou, a to ještě s přimhouřením obou očí. To si pak charakteristiku musíte upravit na vedro, kopce, utrpení. Ale já mám kopce rád.
První den přesun do hor, takže vyjma extrémního vedra nic zajímavého. Hned druhý den ale trojboj Stelvio, Mortirolo, Gavia jasně říká, tu máš. Měl sis to kolo přestrojit, se silničářskými převody poznáš, zač jsou toho hory. Poznal jsem, trpěl jsem, ale nelituji. Pasy Sella, Valparola, Giau, či Tre Cime a Edelweißspitze je přes všechnu námahu radost zdolat na kole.
Pohybovali jsme se na území Německa, Rakouska, Itálie a Švýcarska, takže kvalita silnic v naprosté většině dobrá, problém nebyl ani s jídlem a pitím. Vodu jsem za celou cestu nekoupil ani jednou, vždy bylo kde nabrat z kašen či studánek. A nějaká pasta či toast se po cestě taky našly. Když teplota na Garminu mnohokrát vystoupala nad 40, nebylo to úplně ono, ale každý měl podmínky stejné.
Alespoň jsme si nemuseli lámat hlavu se spaním venku. Do cíle jsem dorazil po sedmi dnech, ubytování využil dvakrát. Jednak kvůli dobíjení, a přeprat si oblečení také nebylo na škodu.
Jediným mínusem byl velký ruch. Prázdniny začaly a na slavných pasech bylo přeplněno ve všední dny i o víkendu, dopoledne i odpoledne. Na Gavii a Valparolu jsem dorazil v 9 večer, to byla paráda. Nikde nikdo, klid, hory a pohoda. Na Stelviu jsem ale první motorkáře potkával už v 5 ráno. Na Passo Giau je dokonce na nejvyšším bodu silnice přechod pro chodce. Stovky motorek, aut, camperů. Těžko ale čekat, že takhle krásná místa zůstanou v červnu poloprázdná.
Od začátku jsem počítal s plnotučnou variantou, což se nakonec povedlo. Zdolal jsem všech 11 povinných a 10 extra stoupání. Startovalo 83 lidí, do cíle jich dorazilo 54 a v konečném pořadí mi to dalo na 17. místo. Vzhledem ke skvělému zážitku, mé nevrchařské váze i tréninkovým možnostem, jsem opravdu spokojený.
Suma sumárum, perfektní závod. I díky pořadatelům, kteří závodníkům nekomplikují život přílišnými restrikcemi a nechávají akci volný průběh. Potkat Inakiho s kamerou a foťákem byla vždy zábava. Monaco di Baviera má i lite verzi, která se jede dva týdny předem, a pokud byste zvažovali tu či onu variantu, určitě doporučuji.
Aleš Vaníček
