06/04/2018
Neděle 01. 04. 2018 – Den D
Tak a je to tady!
První závod v kariéře a jako správný Spartan jsem začal na Gladiator race v Hradci Králové. Proč? No protože je kratší a nenaběhám se tolik 😀
Ačkoli letos už Spartan byl, šlo o Winter verzi a protože já v zimě neběhám (zatím tedy ani v létě), tak jsem ho nechal větším bláznům a sebe jsem šetřil na jarní sezónu.
Už 10 dní před závodem pravidelně sleduji předpověď počasí, která se měnila jak kurz eura a létala od 1 do 16°C. Jak to se zákonem schválnosti bývá, pomyslná ručička předpovědi den před závodem se zastavila na 6°C… A skutečnost ráno byla 4°C a silný vítr 🌬
Už cestou jsem začal pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad. Mí sportovní kolegové nadšenci nevypadali o nic jistěji a v očích jsem jim viděl, jak by rádi registraci do závodu ještě téhož dne prodali. Člověku ale hodně pomůže, když vidí, že v tom není sám.
Dojeli jsme na místo určení a po otevření dveří od auta dostávám silnou (a mrazivou) facku venkovní reality. Mrzne až praští a vítr by kácel stromy. V zimní bundě a kalhotách jsem se třásl zimou ⛄️
Spojili jsme se s druhou půlkou naší výpravy, sdělili si své pocity ze zimy a šli si pro startovní čísla a sponzorské dary. Cestou kolem trati jsme viděli běžce z kategorie Kids… polovina z nich plakala… a člověka stále neopouštěla myšlenka, že třeba si tu registračku od nás fakt ještě někdo koupí…
Nechávám se ukecat, že běžet jen v šortkách a podkolenkách úplně stačí, že zima přejde. Lidi kolem mě měli kalhoty, ale věřím svým spolubojovníkům – a dělám dobře. Po nervózním vyčkávání ve startovním koridoru (a běhání co 10 minut na toaletu) pípnu čip a vybíhám do závodu. Zvednu sud, podplazím ostnatý drát (sakra, moje nové triko a má už zářez!) a beru barel se kterým se poprvé vbíhá do vody…. Trochu to studí, nebudu lhát. V noci byl -1°C a voda se nestihla moc ohřát.
Dobíhám svoji spartanskou kámošku, se kterou jsem si slíbil pomáhat, protože to pro nás oba byl první závod, a tak jsme vyrazili kupředu. Hendikep na ručkování nás nerozhodil a pak jsme to valili hlava nehlava. Trochu průšvih byl na loďce, kde jsme se řádně zapikali, protože ani jeden z nás neměl tušení, jak se ta věc ovládá. Místo cesty k vlajce a zpátky jsme si dali okružní jízdu… asi pět tisíc krát 🙄
Po úspěšném vylodění jsme občas něco přelezli, podlezli, zahodili, odnesli a najednou před námi byl finální úsek. Monkey business a Corny…. Oba žhaví kandidáti na hendikep. Tréňa, která, měl jsem pocit, doběhla závod asi půl roku před námi, nám přišla naproti s radou nad zlato – plivněte si do dlaní! No to víš, že jo, říkám si….. a mě pak vyhodí za nehygienické jednání… Pak jsem kouknul, jak jsem durch promočený, od krve a od bláta a asi mi to bylo jedno. Plivnul jsem, pak ještě a pak ještě a šel jsem na to… ruce držely na kruzích jako přilepené a za chvíli jsem cinkal – dík tréňo!
Corny je překážka, kde se přelézají klády předem určeným způsobem, některé seshora, některé se podlezou. A celá konstrukce je stavěna do kopce. Docela past a vůbec jsem netušil, ale tréňa se ujala slova a řvala na mě tak dlouho, až se mi to s dopomocí podařilo – Hurá!
Už jen poslední přeběh a s pomocí finisherů se dostávám přes U rampu! Za cílovou páskou dostávám nádhernou medaili 🏅 a jsem neskonale rád, že jsem to celé absolvoval a neuhnul z cesty. Měsíce tréninků se zužitkovaly a já bych nejraději běžel ještě jedno kolo znovu! Gratulujeme si všichni navzájem a smějeme od ucha k uchu. Už se těšíme na další závody a jdeme se vyfotit...
Tak, jak jsem byl po doběhu hrdina a chtěl běžet znovu, tak hrozně jsem se cítil asi 2 hodiny po závodě cestou domů. Fyzická zátěž si vzala svou daň a já se těším do postele… a na další tréninky a závody,.. protože cesta za Spartanskou Trifectou je ještě dlouhá.... 💪🏼
